Avsnitt
-
Kniha Michaela Žantovského Ochlazení působila v roce 2008 jako sci-fi. Děj pojednávající o ruské invazi a hrozbě zastavení kohoutů s plynem je ale už přes dva roky realitou. Bývalý diplomat a politik v rozhovoru říká, co ve válce na Ukrajině rozhodne.
„Když jsem Ochlazení psal, tak byl svět relativně idylický,“ vzpomíná Michael Žantovský na dobu před šestnácti lety, kdy působil jako velvyslanec v Izraeli.
Knihu, jejíž podtitul zní „špionážní thriller z blízké budoucnosti“ původně vydal pod pseudonymem Daniel Wolf, to právě s ohledem na to, aby jako diplomat pohrávající si s motivem ruské válečné agrese nezpůsobil mezinárodní skandál.
V roce 2014 Rusko anektovalo Krym a začalo okupovat východ Ukrajiny, v roce 2022 pak ruské tanky vyjely i ke Kyjevu a ruský diktátor Vladimir Putin nechal ukrajinské území bombardovat – vypukla regulérní válka.
„Nemám žádné prorocké vlohy nebo aspoň jsem je u sebe nikdy neobjevil. Ale považuji se za poměrně dobrého analytika, protože jsem se zahraniční politikou zabýval posledních 35 let a zdálo se mi, že je věcí analýzy říci si, že Rusko začíná být nebezpečnější, než bylo. A že pokud se rozhodne tu hrozbu naplňovat, tak k tomu bude používat energetické zbraně,“ říká Michael Žantovský v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
V knize ruské tanky vtrhly do Běloruska, kde v románu probíhaly demonstrace lidí dožadujících se svobody a demokracie. Odpovědí na ruskou agresi byl protest zemí Evropské unie a NATO, ty ale byly z velké části závislé na dodávkách ruského plynu. A tak jim ruský diktátor nechal zavřít kohouty…
Proč se svět na tuto situaci, kterou analytik dokázal reálně předem popsat, nedokázal připravit?„O tom často uvažuju,“ odpovídá Žantovský. „A uvažuju o tom spíš jako psycholog (původní profese M. Ž., pozn. red.) než jako diplomat. V lidské povaze je nedokázat si představit to nejhorší. A pokud si to představíme, tak nevěřit, že se to skutečně stane. Protože kdybychom si skutečně uvědomovali všechna nebezpečí, která nám v každodenním životě hrozí, tak bychom v podstatě nemohli žít normálním životem.“
Vydržet! Únava z války je na obou stranách
V době, kdy už třetím rokem Rusko vede válku, je podle něj důležité vytrvat v podpoře Ukrajiny a nepolevit.
„Chování Putinova režimu dokážeme dneska dobře předvídat. Víme, že to je člověk, který se pustil do pokusu zvrátit celý mezinárodní řád, zvrátit rovnováhu sil ve světě, obnovit velmocenské postavení Ruska v těch imperiálních hranicích. Neskrývám se s přesvědčením, že nejen Ukrajina, ale i ta naše část světa je nepřímo tím jeho postupem napadena,“ říká Žantovský.
„Pokud zůstaneme jednotní, pokud budeme pomáhat Ukrajině, pokud budeme využívat svých ekonomických předností a především té největší přednosti, o které se jemu ani nesní, to znamená potenciálu, který otvírá lidská svoboda, svoboda se volně rozhodovat, svoboda vynalézat, objevovat, tak nemá šanci.“
Dá se to zařídit v době, kdy společenská shoda o nutnosti pomoci Ukrajině po více než dvou letech začíná vyprchávat?
„Každá válka unavuje, vyčerpává. Lidská psychika si na některé věci zvyká a přestane je brát jako tu bezprostřední výzvu. Takže ano, únava z války, jak se tomu říká, bezesporu nastává u nás, v Evropě, v USA a do jisté míry určitě i na Ukrajině. Ale protože je to jev, který postihuje obě strany, tak jde jen o to, jestli my to vydržíme déle, než to vydrží on. Říkám, že my ty předpoklady pro to máme.“
Po thrilleru přijde komedie?
Michael Žantovský se současně vrací k motivu své šestnáct let staré knihy Ochlazení.
„Nějaké pokračování se rodí,“ říká.
První kniha skončila tím, že ústřední postava, pracovník české zpravodajské služby označovaný jako Josef K., spadl do vody. „Mohu ale potencionální čtenáře potěšit tím, že Josef K. ten pád přežil a stále existuje,“ říká Žantovský. V jakém příběhu se nakonec Josef K. vynoří, nechává zatím zahaleno tajemstvím. Pohrává si s myšlenkou, že na rozdíl od špionážního thrilleru to tentokrát bude veselejší čtení.
„Pokud v kontrastu s tou situací, kdy jsem psal první knihu, tehdejší příběh vyzníval temně, tak si nedovedu představit, oč temnější by ten příběh musel být, aby odpovídal situaci dnes. A někdy tyto úvahy působí i paradoxním směrem. Takže možná to bude komedie, co z toho nakonec vzejde,“ naznačuje žertem Žantovský.
Po delší době se cítím svobodně
V rozhovoru Michael Žantovský mluví také o tom, jak se mu po sedmnácti letech v diplomatických službách (byl velvyslancem v USA, Izraeli a Velké Británii) a celkově po více než třiceti letech veřejného působení (byl mluvčím prezidenta Václava Havla, senátorem a předsedou kdysi vládní ODA, do loňského roku pak ředitelem Knihovny Václava Havla) odchodem do „civilu“ ulevilo.
„Patřím k těm druhům lidí, kteří jsou nejradši sami sebou. Ten úvazek, ať je jakýkoliv, člověka do určité míry omezuje, takže teď se po delší době cítím svobodně,“ říká Žantovský a dodává: „Jsou některá tajemství, závazky, pravidla, která se neporušují, dokonce některá se neporušují ani po smrti.“
Jako zápletky ve svých knihách je ale použít může: „Když je dostatečně obléknete do jiných šatů, tak proč ne,“ směje se.
Michael Žantovský je nejen díky Ochlazení považován za velmi úspěšného spisovatele. Před deseti lety vydal mnohasetstránkový životopis prvního českého prezidenta Václava Havla, který dosud vyšel ve dvaceti zemích světa. Loni na trh uvedl knihu „zákulisních povídek“ s názvem S prominutím řečeno a podtitulem Můj život mezi slavnými a mocnými.
Jaké jsou jeho další plány? Jak vzpomíná na léta, která coby psycholog strávil v Psychiatrickém výzkumném ústavu v Praze Bohnicích? Jak se při psaní o Václavu Havlovi přinutil psát i nelichotivé vzpomínky? A proč by politici ve vysokých funkcích měli být „sami sobě podezřelí“?
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka -
Nedávno zpíval ve vídeňské Státní opeře, za městíc má premiéru v pražském Národním divadle a sezónu pak završí v milánské La Scale. Basbarytonista Adam Plachetka je už dvacet let rozkročený mezi světovou a českou operní scénou.
„Díky tomu, že přišla pandemie a že jsem se poprvé v dospělém životě nuceně zastavil, se mi přehodil žebříček hodnot: snažím se mít víc času na domov a na rodinu. Ne vždy se to daří, ale právě proto jsem vděčný za ten Rok české hudby, protože můžu být téměř pořád poblíž,“ říká Adam Plachetka v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
„Poprvé v životě mám rok, kdy se věnuji převážně české hudbě. Zatím to byl spíš Mozart nebo bel canto.“
Dvousté výročí narození Bedřicha Smetany a s ním spojený Rok české hudby přinesl Adamu Plachetkovi velké množství příležitostí zpívat český repertoár. V květnu se představí v roli konšela Kaliny v premiéře opery Tajemství v Národním divadle, pak ho čeká Libuše s Českou filharmonií, na podzim naváže Janáčkovou Liškou Bystrouškou v Brně a pak Věcí Makropulos od téhož autora v Berlíně.Kariéru světově uznávaného pěvce si mezitím potvrdil ve Vídni a letos v červnu přidá Mozartovo Requiem v La Scale v Miláně. Do toho ale Adam Plachetka, jehož diář je rozplánovaný na tři roky dopředu, intenzivně připravuje oslavy svých čtyřicátých narozenin, které připadají na leden 2025 a které se rozhodl strávit se svými fanoušky v pražské O2 aréně.
Nepřepadá operního pěvce stres z toho, zda se tak obří sál podaří zaplnit diváky?
„Stres to trošku je,“ odpovídá Plachetka, „protože chování diváků se od pandemie velmi změnilo. Dneska se kupují lístky víc na poslední chvíli. Všechno je jinak, než bývalo. Očekávání jsou velká a doufáme, že všechno poběží, jak má.“
Plachetka tak chce navázat na svůj koncert z ledna 2020, kdy slavil pětatřicetiny, a kdy mu řada diváků psala zprávy, že je přivedl k poslechu klasické hudby a pořídili si vstupenky například do Národního divadla. „Jenže za měsíc, za dva přišla pandemie a nic z toho, kam ti lidé mohli přijít, se nekonalo. Říkal jsem si, že bychom to tedy měli zkusit ještě jednou, že třeba někomu otevřeme nové, hezké obzory.“
S podobnými obřími koncerty, kde zpívá operní i muzikálové árie, chce šetřit, říká, že v životě udělá už jen tak maximálně dva, tři. „Přece jenom těžiště toho, co dělám, je někde jinde.“
Vzali mě jako kluka do počtu
Operní kariéra Adama Plachetky, v níž nechybí ani Metropolitní opera v New Yorku či londýnská Covent Garden, trvá už bezmála dvacet let. Přitom, jak sám říká, na začátku svého operního zpívání, ještě na pražské konzervatoři, byl „úplně marný“.
„Nastupoval jsem tehdy velmi sebevědomě, na ty zkoušky jsem se nijak nepřipravoval a když mě bez přípravy vzali, tak jsem to bral tak, že musím být výjimečný talent. A po pěti, šesti letech jsem se dozvěděl, že mě vzali jako posledního do počtu, protože bylo zrovna málo kluků a já jsem se jim jen hodil do krámu,“ vzpomíná v rozhovoru.
Dnes má na kontě na šest desítek operních rolí, převážně v Mozartových operách. S přibývajícím věkem se však chystá posunout i do těžších kusů, kde je řada rolí psaná pro hluboké mužské hlasy.
„Ten hlas se posunuje. Mozarta už dělám míň, než jsem dělávám. Baroko si zazpívám spíš rekreačně, ač na začátku jsem ho dělal téměř exkluzivně. Jsou jiné role nebo styly, co mi začínají sedět víc. Takže není důvod ten hlas neposlechnout a neposunout se jinam. Můj hlasový obor jsou záporáci nebo nějací stařešinové rodu, takže v tomto nemám kam spěchat a zatím nevidím konec cesty, že bych se měl s tím hlasem pomalu loučit,“ říká Adam Plachetka v otevřené zpovědi.
Motorová pila v opeře?
A jak se vyrovnává s nápady některých režisérů, kteří při inscenování oper sází na moderní pojetí a nutí pěvce používat například v Její pastorkyni jako rekvizitu motorovou pilu místo kapesního nože?
„Myslím, že na jednu stranu bychom neměli žít ve skanzenu, je potřeba hledat nějaká aktuální témata a ta díla nějak přibližovat době. Ale přirozenější by bylo psát nová díla a ta narážet na to, co se děje teď, než nutně upravovat Giovanniho podle Trumpovy kampaně nebo něco v tom smyslu,“ odpovídá Plachetka. „Je to tak, že dobrá moderní inscenace je pro mě naprosto super a rád se podílím na hledání nových přístupů, ale nesmí to být výmluva režiséra: ‚Neuměl bych to udělat hezky klasicky, tak to udělám radši hrozně a moderně.‘“
Jak sám prožíval situaci, když na něj diváci v Národním divadle bučeli při představení Smetanova Dalibora, v níž coby král Vladislav vstoupil do vodní lázně oděný pouze do bederní roušky? Co bylo tím klíčovým momentem, který mu pomohl rozjet mezinárodní kariéru? A je jeho výhodou při zpěvu jeho statná postava?
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka -
Saknas det avsnitt?
-
Uznávaný psychiatr, dlouholetý ředitel Psychiatrického centra Praha, před několika měsíci onemocněl vážnou neurologickou chorobou, která mu zásadně ovlivňuje život. „Strašně se mi zmenšilo hřiště, ale sranda je na něm furt,“ říká v rozhovoru.
Jedenatřicet let šéfoval špičková psychiatrická pracoviště, kvůli jeho autoritě, které se těšil i u široké veřejnosti, jej lákali do politiky jak lidé z ODS, tak Andrej Babiš při zakládání svého hnutí ANO. Cyril Höschl vždy odmítl a zůstal věrný svému oboru – a taky glosování společenských jevů.
Před pár měsíci mu ale do života nečekaně vstoupila vážná nemoc.
„Kdyby mi před půl rokem někdo řekl, že nebudu chodit, že nebudu řídit auto, že se nebudu moct podepsat, že nebudu moct psát ani na klávesnici, tak bych se šel snad picnout. Zajímavé je, že s tím, jak ta choroba postupuje, tak zároveň s ní postupuje pocit, že je vám to jedno. Že na to koukáte jako marťan a bavíte se spíš tím, jak se ty příznaky míhají, jak přibývají, jak jsou některé nevysvětlitelné,“ říká Cyril Höschl v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osoboností.
Nemoc jménem multisystémová atrofie
Neurologické onemocnění, které se jmenuje multisystémová atrofie a postihuje mozeček, má příznaky jako parkinsonismus. „Patří k tomu i maskovitý obličej. Když se chci usmát, musím na to myslet,“ říká a předvádí poněkud křečovitý pohyb mimickými svaly.
„Pozorujete sami svoje vlastní handicapy, že jeden den mluvíte líp, druhý den mluvíte hůř, ale máte od toho emoční odstup. Vůbec nepropadám zoufalství. To může propadat moje okolí, které o mě musí pečovat. Ale já se na to zvláštním způsobem adaptuji, a to je jeden z objevů, které jsem na své drobné kazuistice udělal.“
Uznávaný psychiatr dokáže o svém zdravotním handicapu mluvit věcně a otevřeně, včetně toho, že lidé s touto nemocí mají velmi omezený čas dožití: „Když trpíte chorobu jako já, která má průměrnou dobu od začátku do smrti šest let, tak vám je všechno ostatní směšné,“ říká.
Nechce přitom rezignovat na svůj obor, kterému zasvětil celý svůj dospělý život. Teď například s kolegyní napsal pár kapitol do několika odborných knížek, stále mívá pravidelné komentáře v časopisu Reflex… „Ale jinak všechno omezuji, protože se mi strašně zmenšuje hřiště. Potřebuji mít taky nějakou komfortní zónu, abych mohl s touto chorobou ještě pár let přežít na úrovni, která je jiná než být někde napojený na hadičkách.“Máme se skutečně dobře
V rozhovoru se Cyril Höschl vyjadřuje i k tématům vycházejícím z jeho dlouholetých zkušeností s léčením depresí, ke křehkosti mladé generace a jejímu právu pociťovat z různých společenských jevů tíseň či k pocitům části veřejnosti, že se nám obecně žije čím dál hůř.
S tím on sám nesouhlasí a navzdory nedávné covidové pandemii a Ruskem rozpoutané válce a z toho vyplývajících krizí říká: „Opravdu se objektivně pořád ještě, přes to všechno, tady v tomto okrsku světa máme skutečně dobře a možná je to jedno z mála míst na zemi, kde se máme vůbec nejlíp. A žehrat na to je do určité míry rouhání, protože může být ještě mnohem hůř. Jednak individuálně, což vidím teď na sobě a pořád se tím nenechám deptat, a jednak i mezinárodně v politickém kontextu.“
Lidí, kteří neustále žehrají na to, jak jsme na tom špatně, je mu líto. „Člověk by měl o svůj pocit štěstí nějak pečovat a nenechat si zkreslovat svoje emoce tím, co se děje, do takové míry, že vám to kazí život,“ říká psychiatr Höschl.
Jak si můžou lidi život užívat a nebýt věčnými smolaři? Je výhodou pro život být psychiatrem? Jakým pacientem byl slavný herec Miloš Kopecký, trpící maniodepresivitou? A jak je to ve skutečnosti se slavným citátem, že „každý sedmý člověk je debilní, dementní nebo alkoholik"?
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu. -
Úspěšný hudební skladatel a zpěvák se na podzim 2020, v době karantény kvůli covidové pandemii, veřejně kriticky vyjádřil o plošných opatřeních, a záhy si vysloužil označení dezinformátor. Od té doby se mu u soudu brání žalobou.
„Tu organizaci Evropské hodnoty, která mě označila za největšího dezinformátora mezi celebritami, jsem zažaloval a pořád se s nimi soudím. Oni prostě vytrhli moje vyjádření z kontextu a ještě ho překroutili, aby to líp vyznělo,“ řekl Janek Ledecký v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Ledecký v září 2020 natočil video na sociální sítě, které vidělo zhruba dva miliony lidí. Mimo jiné v něm směrem k vládě řekl: „Přestaňte nás strašit. Přestaňte testovat lidi bez příznaků. Ta čísla nemají žádnou jinou než statistickou hodnotu. Místo toho nasměrujte energii a prostředky k těm, kteří jsou touhle svinskou nemocí opravdu ohrožení a nás ostatní nechte žít.“
Analytici Evropských hodnot mu vyčetli výrok, že postup při pandemii označil za marketingovou strategii farmaceutických firem a že dokážeme žít i bez vakcíny. Tuto část ale Ledecký ve videu neříkal. Což nakonec potvrdila i analytička Evropských hodnot Veronika Váchová v rozhovoru pro DVTV: „Je možné, že jsme v těch posledních pár slovech udělali chybu. To mě mrzí, že jsme napsali špatně konec té věty. Ráda se za to omluvím.“
Z dezinformátorů mám fakt strach
Video Janka Ledeckého bylo tehdy široce sdílené, stal se z něj jedene z nejcitovanějších lidí. „V té své žalobě argumentuju tím, že četnost citací na dezinformačních webech dělá asi pět procent z celkového počtu citací mého příspěvku, které byly v oficiálních sítích a médiích,“ říká nyní v rozhovoru Ledecký.
Zároveň ale sám sobě vyčítá, že se do debat o covidu vůbec pouštěl. „Na tom, co jsem tehdy natočil ve videu, bych neměnil ani slabiku. Navíc jsou tam závěry, pod které se dneska podepisuje i Světová zdravotnická organizace. Jiná věc ale je, jestli mi to pomohlo. Ne, nepomohlo. Bylo to úplně zbytečné, uškodil jsem si tím. Nicméně já se s nimi (Evropské hodnoty, pozn. red.) soudím kvůli tomu, že se chci zbavit toho označení dezinformátor, protože to má bohužel v dnešní době úplně jiné souvislosti – a jsou to lidi, ze kterých mám fakt strach.“
Kdy a jakým rozhodnutím soudní spor skončí, si zatím Janek Ledecký netroufá odhadovat.Analytička Evropských hodnot Veronika Víchová už na jaře 2021 v DVTV řekla, že se žaloby neobávají: „Rádi se s tím popasujeme.“
Frajírek, co sáhnul na posvátnou krávu dramatu
V případě Janka Ledeckého je zajímavou okolností, že v 80. letech vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy a je doktorem práv. Praxi ale nikdy nevykonával.
„Musím říct, že v kontextu toho, co zažívám a jaký žiju život, bych to považoval za prohru. Právníků, kteří se dobře živě svojí praxí, je tolik, že by se jimi dala přehradit Vltava, ale lidí, kteří si můžou v muzice dělat, co chtějí, a uživí je to, je strašně málo. A já si hrozně vážím toho, že patřím mezi ně,“ říká ve své otevřené zpovědi.
Mluví v ní například o tom, co zažíval v 90. letech, kdy odešel ze skupiny Žentour a odstartoval sólovou kariéru, která mu přinesla obrovský úspěch. („Neříkám, že se občas nechovám jako blb, ale snažím se to kontrolovat. Tenkrát to ale bylo daleko výraznější.“)
Má taky za to, že - ačkoliv je držitelem několika hudebních cen Anděl - po celou dobu de facto bojoval s nepřízní hudebních kritiků a velkou nedůvěru pocítil i od divadelníků v roce 1999, kdy představil svůj muzikál Hamlet.
„Tenkrát na tu hudbu byly opravdu hrozné kritiky. Strašně mě to mrzelo. Ale tady u nás je to tak zařízené. Postupem času jsem pochopil, že té divadelní obci vadilo, že přišel frajírek, co zpívá Na ptáky jsme krátký, a sáhnul jim na tu nejposvátnější krávu dramatického umění, kterou tedy Shakespearův Hamlet bezpochyby je. A ještě si ji přivlastnil a nějak vydojil. To se nedá odpustit. Došlo mi to, když vyšly první kritiky v Soulu a Tokiu, kde nejsou vůbec zatíženi mojí historií.“
Koncert se symfoniky, to je strop
Muzikál Hamlet vidělo dodnes, i díky uvedení v Americe a Asii, na 1,3 milionu lidí. Svůj zatím poslední muzikál, Zapomeňte na Shakespeare, Janek Ledecký uvedl v pražském Divadle Hybernia – a ve vlastní režii - loni na podzim.
Teď se chystá na 26. dubna na symfonický koncert s Hradeckou filharmonií. A jak říká: „Ze všech žánrů nebo koncertních disciplín, které děláme, dál už vlak nejede. Můžete písničku zahrát s kytarou, se dvěma kytarami, s kapelou, ale v momentě, kdy to je rozepsané - a dobře - pro ten symfoňák, tak už nemůžete hrát nic víc. To je strop.“
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu. -
Herecká legenda v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tom, jak zvládá náročné divadelní role a zdolává zdravotní indispozice, jak se těší na filmový dokument o sobě a jaké má další plány.
Letos v létě přijde do kin dokument Janžurka, který točila se svou dcerou-režisérkou Theodorou Remundovou. Jaké scény dcera do filmu použila a jak to celé vypadá, zatím Ivan Janžurová neví – film ještě neviděla. Jistá si je jen tím, že „glorifikační záležitost to nebude“.
„Jak to dopadne, mě malinko leká, ale já už mám ten mozek trošku obestřený takovou zvláštní velkorysou lhostejností k mojí herecké perspektivě, že z toho ani nemám nějaký mindrák,“ říká s úsměvem Iva Janžurová, která byla dalším hostem v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Film, který má být o jejím životě a kariéře divadelní, televizní a filmové hvězdy, ji má představit v civilní formě. A někteří diváci, zvyklí na její role v crazy komediích, možná budou překvapeni.
„Myslím, že pro lidi musí být velmi obtížné se ve mně vyznat. Vždycky jsem pečlivě přemýšlela o charakteru postav a dařilo se mi je odlišovat. A to bylo asi pro lidi hodně matoucí. Hrála jsem veselé, žertující postavy a pak jsem někde seděla, byla jsem zamlklá, zamyšlená - a někdo do mě drbnul a říkal: „Co je vám?“ Nebo se mého muže ptali: „To máte doma legraci, že jo, s paní Janžurovou?“ On říkal: „No, to já bych neřek‘,“ vypráví vtipnou historku oblíbená herečka.
Iva Janžurová už devět let exceluje ve Stavovském divadle v roli Alžběty II. v představení Audience u královny („To je pro mě asi nejvýznamnější divadelní inscenace života.“), v divadle Kalich pak stejně dlouho hraje neméně náročnou roli slavné francouzské herečky Sarah Bernhardtové v inscenaci Božská Sára. Obě inscenace režírovala Alice Nellis, obě jsou vždy dlouho dopředu vyprodané. Iva Janžurová kromě nich hraje v dalších pěti divadelních představeních.
Ovlivňuje její náladu během dne skutečnost, jestli jde večer hrát bláznivou komedii, anebo vážný kus? „Musím říct, že ano,“ odpovídá herečka. „Ale nesouvisí to vždycky s tím večerním repertoárem. Někdy to souvisí taky s objemem mých starostí nebo se stavem mého zdraví. Někdy vím, že se na jistou komedii musím rozcvičovat. Někdy zase vím, že si ten text musím den předtím zopakovat, protože je hodně náročný. Je to různé, ale rozhodně to vliv na moji náladu má.“
„Rozum mi říká: Přestaň!“
Už před pěti lety řekla Iva Janžurová v jednom z rozhovorů: „Rozum mi říká: Přestaň! Ale něco ve mně mi pořád nedovolí divadlo opustit.“ Co jí říká rozum teď, v jejích 82 letech?
„Ten rozum je taková mrcha! Ale pořád se pere s tím silným partnerem, což je váš cit a vaše lásky. Takže to ten rozum nemá jednoduchý. Teď mám ještě takovou „krásnou“ okolnost, že mě strašně zlobí chrupavky u kolen a měla bych jít na umělé klouby. Ale to by znamenalo, že bych mohla skončit, protože operace, rehabilitace…, to by bylo skoro rok, čili sezóna. Tím pádem bych ze všech her takhle vypadla a měla bych to rozhodnutý,“ říká Iva Janžurová.
Zároveň ale počítá s tím, že kdyby to tak přece jen dopadlo, určitě by se nenudila: „Mám ještě tolik různých koníčků, nesplněných a nahromaděných, že si myslím, že bych činorodá mohla být dál, kdyby ta operace dobře proběhla.“
Příští rok má v Národním divadle takzvanou „volnou sezónu“, nic nového nezkouší, kromě Audience zde hraje ještě v Kytici a Nebezpečných známostech. „Nevím, jestli mi chlapci (režijní dvojice SKUTR, šéfové činohry ND, pozn. red.) něco nového nabídnou. A vůbec se nebudu zlobit, když přijdou s prázdnou. Spíš si o to nedokážu říct, že už bych nehrála.“
Jaký ze svých filmů si v televizi nenechá nikdy ujít? Proč ji „utekla“ cena pro nejlepší herečku na festivalu v Cannes? Jaký byl život filmových a televizních hvězd v dobách minulých? A proč měla po nástupu do Národního divadla v roce 1987 problémy se smíchem publika?
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka -
„Opusťme překonané kategorie věřící a nevěřící.“ Čerstvý nositel Řádu TGM Tomáš Halík přichází s několika revolučními návrhy, které zformuloval ve své nové knize Dopisy papeži. Promluvil o nich v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
„Uvědomil jsem si, že pro značnou část společnosti reprezentuju přesně to, co oni nenávidí – nenávidí Pražáky, nenávidí kněze, nenávidí bývalé disidenty, nenávidí přátele Václava Havla, nenávidí intelektuály. Já jsem toto všechno v jednom. Nenajdete člověka, který by v sobě ztělesňoval všecko, co tihle lidi nenávidí,“ říká s naprostým klidem v hlase profesor Tomáš Halík, další z hostů v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
V roce 2002 jej ke kandidatuře na hlavu státu vyzval Václav Havel, se stejným návrhem za ním přišlo i několik politických stran.
„Byla chvíle, kdy jsem o tom vážně uvažoval,“ říká s odstupem let Halík. „Byla tu jistá tendence, že v českém povědomí je prezident chápán spíš jako morálně-intelektuální autorita, to byl Masaryk, to byl Havel. Na to bych určitým způsobem mohl navázat možná víc než kdokoliv jiný. Ale pak se ukázalo, že tento typ prezidentů lidé chtějí jenom v určitých přelomových situacích. A dneska by se to tam nehodilo.“
Uvědomuje si, že stejně jako je nepřijatelný pro velkou část veřejnosti, naráží na odpor i u velké části české katolické církve. Navzdory svým nenaplněným ambicím ze začátku 90. let působit ve vedení teologické fakultě anebo být biskupem, je dnes spokojený se svou rolí veřejného teologa, jak ji nazývá. Člověka, který díky svým znalostem a vědomostem v mnoha oborech (sociologie, politologie, filozofie, teologie) na veřejnosti komentuje různé společenské jevy.
„Myslím si, že tahle role je velmi důležitá. Není to role nějakého pana faráře, který kafrá do politiky. Jestliže kněží nemají nějaké sociologické nebo politologické vzdělání, tak do toho skutečně nemají mluvit,“ říká překvapivě razantně Tomáš Halík.
Strčili mě do bedny, ať si každý plivne
Souhlasí s nedávno zveřejněným názorem spisovatele Pavla Kosatíka, že Halíkovy myšlenky spíš než v Česku rezonují v cizině, kde vycházejí jeho knihy ve velkém nákladu a kde získal řadu ocenění (včetně takzvané ‚nobelovky za náboženství‘ neboli Templetonovy ceny v roce 2014). „Zdá se, že jeho vzdělanost ho mnoha Čechům nepřiblížila, ale vzdálila,“ napsal Kosatík.
Halík v rozhovoru vzpomíná, jak v 90. letech, po pádu komunismu, kdy byl knězem takzvané podzemní církve a přitom působil v řadě civilních povolání, přišel za kardinálem Miloslavem Vlkem: „Řekl jsem mu: ‚Tak pro mě najdi místo, kde bych mohl být jakýmsi mostem mezi věřícími a nevěřícími a mezi tím intelektuálním světem.‘ A on říkal: ‚Já bych pro tebe i takové místo měl, ale faráři říkají, že seš takovej nějakej jinej.‘ No jsem. Já měl jiné zázemí, jiné vzdělání, jiný typ zkušeností. A to prostředí to v té chvíli nedovedlo strávit.“Tomáš Halík působí už 33 let jako farář v kostele Nejsvětejšího Salvátora v Praze na Starém Městě, kde za ta léta přivedl ke křtu přes tři tisíce vesměs mladých lidí. Na vyšší pozice v rámci katolické církve nedosáhl.
„Býval jsem používán jako takové Pražské Jezulátko pro zahraničí. Když přišla nějaká zahraniční delegace, nějací biskupové, teologové ze Západu, tak mě i ti naši biskupové představili, aby bylo vidět, že i tyhle věci tady u nás jsou. Pak ti lidé odjeli, mě zase strčili zpátky do té bedny a každý si na mě mohl plivnout,“ říká přesto s úsměvem Tomáš Halík.
Víra a nevíra nejsou dva hokejové týmy
Je velkým stoupencem myšlenek papeže Františka, který se snažáí o reformu křesťanství, aby spojovalo lidi i za hranicemi církve.
„Přišel s geniální myšlenkou přebudovat církev na společnou cestu, a já jsem se rozhodl, že zbytek života budu věnovat rozvíjení téhle myšlenky, podívat se na to, jak křesťanství může do společnosti vyzařovat cosi spojujícího,“ vysvětluje Halík. „Musí vyjít z katolicismu, protestantismu a být jakousi univerzální nabídkou. To bylo na počátku, když svatý Pavel řekl: ‚My, křesťané.‘ Tam už není důležité, jestli je člověk Žid nebo pohan, muž nebo žena, člověk svobodný nebo otrok… Prostě máme novou identitu, jdeme přes všecky hranice. Tohle se v průběhu církevních dějin ztratilo. A papež František o to znovu usiluje.“
Před třemi lety Tomáš Halík vydal knihu Odpoledne křesťanství, která slaví úspěchy v mnoha jazykových mutacích v řadě zemí světa (před pár týdny byla vydána i v korejštině), teď po Velikonocích mu vyjde kniha Dopisy papeži.
„Jsou to dopisy fiktivnímu papeži, který se mně objevil ve snu. Kromě jiného tam mluvím o tom, že ty kategorie věřící, nevěřící jsou překonané. Říká se, že věřících ubývá. Není to pravda. Ubývá určitého typu věřících, kteří jsou plně identifikováni s církvemi, s jejich učením. Těch asi ubývat ještě bude. Ale na druhé straně ubývá i těch dogmatických ateistů,“ říká Tomáš Halík a mluví o rostoucím počtu lidí, kterým říká „něcisté“, lidé věřící v „něco nad námi“.
„Říkají: ‚My taky víme, že je nějaká transcendentála a vertikála života.‘ O tom s nimi musíme vést dialog. Tady skutečně není víra a nevíra jako dva hokejové týmy v dresech různé barvy. Ten spor se odehrává v srdci a mysli téměř každého člověka.“
Bůh je pro něj univerzální kontext všeho, co se děje: „Je třeba vzdát se představy Boha, který je nějaká nadpřirozená bytost, nějaký velký strýček za kulisami dějin. Bůh tvoří velký kontext našeho života. Všemu můžeme rozumět jenom v kontextu. Náš život, naše dějiny jsou fragment, my ten kontext vlastně nemáme k dispozici. My se k němu vztahujeme nadějí. My se k němu vztahujeme vírou.“
Jaká byla jeho cesta ke křesťanství? Jak ho ovlivnil Jan Palach? Jak se před rokem 1989 cítil coby terapeut mezi alkoholiky a narkomany? A co pro něj před dvaceti lety znamenala expedice na Antarktidu? I o tom mluví Tomáš Halík ve velkém profilovém rozhovoru. Vzpomíná i na svůj hovor s bývalým prezidentem Václavem Havlem krátce před jeho smrtí.
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka -
Uznávaný herec a dramatik mluví ve velmi otevřeném rozhovoru o náladách ve společnosti, svých kultovních filmech a plánech na „cestě do poslední etapy“.
Je možné dělat si legraci ze všeho, anebo má mít člověk hranici, kdy si řekne: Do tohohle nejdu?
„Každý máme v sobě nějakou hranici, jako tu elektrickou ohradu, co dáváme koním, aby nám neutekli. Každý to má asi jinde. Ale když se podaří překročit hranici, kterou si klademe, nebo možná nám ji klade okolí, tak to může být docela objevné a dobré,“ odpovídá Bolek Polívka.
S humorem sobě vlastním dodává: „Vím, že některé vtipy považuju za nechutný a některým nechutným vtipům se dokonce i zasměju.“ Bolek Polívka, jako další host v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností, říká, že snaha o nastavování korektních hranic se mu nelíbí: „To je prostě smrt humoru a konec šaškování. … Je hrůza, kolika lidem se to omezování líbí.“
V rozhovoru mluví o šaškovství i svých vážných filmových rolích, o důvodu, proč Václav Klaus nepochopil film Dědictví, o své podpoře vlády Petra Fialy i přání „na cestu do své poslední etapy“: „Aby se člověk držel fyzicky. Aby mu neunikaly sliny a aby ta arogance a prskavost starců vydržela co nejdéle schovaná.“
Celý rozhovor s Bolkem Polívkou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka -
Světově uznávaná architektka se vrací k situaci z roku 2007, kdy jí vedená mezinárodní porota vybrala návrh nové Národní knihovny. „Klausovi se ta budova nelíbila,“ říká jako hlavní důvod, proč z projektu sešlo.
Kdyby tehdejší prezident Václav Klaus aktivně nevstoupil do diskuze o tom, jestli má v Praze na Letné vyrůst moderní stavba zvaná Blob či Chobotnice, podle návrhu architekta Jana Kaplického, budova už by dávno stála a jezdil by ji dnes obdivovat celý svět, je přesvědčena Eva Jiřičná.
„Víte, když je něco, co se tak odchyluje od toho, na co jsou lidi zvyklí, tak to rozvíří ten normálně klidný rybník. Toto byla naprosto neobyčejná stavba – svým tvarem, svým pojetím, materiály, které byly použity, a celým konceptem toho, jak by měla vypadat Národní knihovna. Tak tam bylo ‚oko‘, které se tenkrát ‚dívalo‘ na Hrad,“ říká architekta Eva Jiřičná, která byla dalším hostem v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Tehdejší pražský primátor Pavel Bém (ODS) byl podle ní nejdřív vítězným projektem nadšený. „V okamžiku, kdy Klaus řekl, že se přiváže na židli, aby mohl zabránit tomu, aby se za budova postavila, tak Bém otočil o 180 stupňů. A všecko se obrátilo,“ vzpomíná Jiřičná.Jan Kaplický zemřel v roce 2009 a to je podle ní důvod, proč se ani do budoucna už nedá s projektem počítat: „Bez architekta, to je strašně těžké dodělat, i když se doba změnila.“
‚Chobotnice‘ podle ní mohla být jednou z mála unikátních staveb v Česku. „Jezdili by se sem na ni dívat cizinci z celého světa, čeští občané by měli příležitost studovat a pohybovat se v prostoru velice neobyčejné a unikátní architektury, kterou by si tahle země zasloužila,“ říká s lítostí architektka.
Eva Jiřičná, která 3. března oslaví 85. narozeniny, se teď se svým pražským studiem AI Design podílí na bytovém komplexu Centrum Nový Žižkov, který má vyrůst na místě bývalé Ústřední telekomunikační budovy. Projekt původně počítal se třemi „rozvlněnými věžemi“ a dosahoval výšky přes sto metrů. Narazil ale na nesouhlas úřadů a bylo nutné jej změnit: „Na tom projektu dál pracujeme, nebylo ale možné získat povolení na ten původní plán, tak teď pracujeme jenom na jedné stavbě,“ říká v rozhovoru Eva Jiřičná.
Jako architektka působí už od šedesátých let. Od roku 1968 žije a pracuje v Londýně, do Prahy se dostala až po pádu komunismu na jaře 1990. V rozhovoru vzpomíná na to, v jakém šoku tehdy byla z budovy Nové scény Národního divadla („Tahle budova vůbec nepracuje se světlem. Je to jenom obrovský objem. Je to pro mě velice pesimistická budova.“) a jak v polovině 90. let začala spolupracovat s prezidentskou kanceláří Václava Havla na projektu nové Oranžérie, což byl po návratu její první větší projekt v původní vlasti.Nechtěla jsem poskakovat kolem Steva Jobse
Tou dobou už za sebou měla i odmítnutí nabídky, kterou jí udělal zakladatel počítačové firmy Apple Steve Jobs, aby mu jako renomovaná architektka, proslulá svou prací se sklem a kovem, pomohla vytvořit síť tří set obchodů po celém světě. „Byla to strašně zajímavá zkušenost. Ale já nechtěla trávit život tím, že nebudu dělat nic jiného nežli poskakovat kolem Steva Jobse,“ říká dnes s nadsázkou Eva Jiřičná, proč se po pár měsících s Jobsem pro rozdílné představy rozešli.
V roce 1993 se stala první Češkou, která od britské královny Alžběty II. obdržela za své zásluhy v oblasti moderního designu Řád britského impéria. I na to zavzpomínala v rozhovoru: „Než vejdete do sálu, tak vás naučí, jak se máte uklonit. Tak to jsem udělala po svém, protože jsem si říkala: ‚Nejsem Angličanka, tak nemusím dělat pukrle.‘ Tak jsme si s královnou podaly ruce a pak jsem musela pozpátku odejít. Ještě mi připnula takovou velkou mašli, kterou mám v krabičce.“
Proč ráda pracuje se sklem a kovem a nerada se dřevem? Proč si její otec, architekt Josef Jiřičný spolupracující ve Zlíně s Janem Antonínem Baťou, myslel, že studium architektury se pro ženu nehodí? Jaká byla její spolupráce s Václavem Havlem? A na jaké své projekty je nejvíc pyšná?
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka -
Uznávaná dokumentaristka před čtvrtstoletím kopla do vosího hnízda: natočila film a vydala sérii knih O čem sní ženy. Jak říká, snažila „bořit předsudky o přirozenosti ženského otroctví v hlavách mužů i žen“.
„Od dětství jsem nesnesla nespravedlnost. Tak strašně se mě dotýkalo, když jsem viděla, že kluci jsou na tom líp než my holky,“ začíná Olga Sommerová své vyprávění dávnou vzpomínkou na nerovné příležitosti. „Film jsem natočila devět let po revoluci – s demokracií, se svobodou, s možností vzájemně šířit svobodné názory se nic nedělo. Tohle bylo úplně zapomenuté téma.“
O čem ženy snily tenkrát a o čem Olga Sommerová sní teď, bylo jedním z témat rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zprávy Galerie osobností.
„Věřila jsem, že s novou generací našich dcer se to změní. A je pravda, že se to změnilo. Ale pořád ještě opravdová rovnost neexistuje,“ říká Sommerová.V rozhovoru mluví také o své krátké zkušenosti z Poslanecké sněmovny, škodlivosti přímé volby prezidenta a samozřejmě také o své dokumentární tvorbě. Za 45 let, kdy se filmům věnuje, natočila 131 snímků, často oceňovaných doma i v zahraničí.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu. -
Olympijský medailista a mistr světa ve vodním slalomu je také influencerem, který kritickými názory na Miloše Zemana nebo odmítáním účasti ruských sportovců na mezinárodních závodech řadu lidí provokuje k ostrým slovním výpadům.
„Své názory říkám i s vědomím, že mě za to budou někteří lidé nenávidět. Vzhledem k tomu, jak je společnost rozdělená, tak je to bohužel s vědomím, že mě to občas bude psychicky bolet. Doufám, že nikdy ne fyzicky, i když i to tam občas padne. Ale s tím se dokážu nějak popasovat,“ říká Vavřinec Hradilek, další z hostů v Galerii osobností.
Úspěšný sportovec, který se letos rozhodl ukončit svou kariéru v kajaku, se v minulosti jednoznačně postavil proti politice a stylu bývalého prezidenta Zemana (odmítl například přijít s ostatními olympioniky na Pražský hrad) nebo se netajil odmítáním účasti ruských sportovců coby zástupců státu, který napadl Ukrajinu, na mezinárodních závodech.
„Armádní sportovci si musí dávat pozor, co dělají, jak se chovají. Zábrany ve vyjadřování tam určitě fungují, ať už jsou podvědomé, nebo je to tak, že se někdo vyloženě bojí, aby nepřišel o peníze. Sponzoři mají taky své hodnoty, ať už jsou lepší nebo horší. Já jsem se v tom snažil být vždy svobodnější a pokud chci něco říct a stojím si za tím, tak proč to neříct?“ zamýšlí se Hradilek.
Dodává přitom, že si tak sám v minulosti mohl u sponzorů uškodit: „Vím, že když se pak rozhoduje o nějakých sponzorech… Tak si myslím, že tam mohlo hrát roli, že jsem moc mluvil.“
V rozhovoru mluví o svých dalších plánech po letošním ukončení profesionální závodní kariéry, vzpomíná na loňskou účast ve StarDance, mluví o hereckých zkušenostech ve filmu i seriálech a vysvětluje, jak od dětství překonával strach z vody.
Celý rozhovor s Vavřincem Hradilkem si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka -
„Jsem hrdá na to, že jsem si svou kariéru udělala tím, že umím zpívat, a ne známostmi a saháním na kolínko. Na to jsem opravdu pyšná,“ říká světově uznávaná mezzosopranistka Dagmar Pecková, další host projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
V rozhovoru zavzpomínala mimo jiné na to, jak se v první polovině 80. let, když byla coby sólistka operety Hudebního divadla Karlín na zájezdu v Moskvě, ubránila nevhodným dotekům tamějšího dirigenta – vlepila mu facku. „To byla strašná situace. Mohla jsem vlastně úplně skončit. Ale já se v tu chvíli nedokázala udržet. Bylo mi dvaadvacet. Mohlo to skončit velmi zle.“
Stejnou situaci zažila o několik let později už coby sólistka opery v Drážďanech, v tehdejší Německé demokratické situaci (DDR). Následoval odchod ze souboru a přestup do Berlínské opery a pak dál na světová jeviště. „Takže dvě facky. Jeden byl sovětský soudruh, druhý byl dederonský soudruh.“
V rozhovoru otevřeně mluví o náročném rozhodnutí přestat zpívat, o ostrých názorech, které zveřejňuje na Facebooku, či o ambici odkázat dalším generacím zavedený operní festival. Celý rozhovor s Dagmar Peckovou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video.
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka -
Předseda Ústavního soudu ve velmi otevřené zpovědi popisuje, jak jej ovlivnilo 40 let v taláru, co je pro něj noční můra, proč ve společnosti stoupá agresivita a co považuje za zásadní chybu po listopadu 1989.
„Byly to politické proklamace, ale nic se s tím pořádně nedělalo,“ říká Josef Baxa, předseda Ústavního soudu, proč se společnost nedokázala po pádu komunismu vypořádat s justičními zločiny napáchanými na nevinných lidech před rokem 1989.
„Ti původci zločinů tehdy na začátku devadesátých let nebyli šouraví stařečci, to byli lidé ve věku, jako jsem dneska já. Myslím si, že to je jedna z věcí, která ve společnosti přetrvává: ti lidé (jejich oběti, pozn. red.) sice byli rehabilitováni, ale kde je odpovědnost těch původců? Ať to byli příslušníci Státní bezpečnosti, nebo to byli prokurátoři, nebo to byli soudci?“
Josef Baxa se v rozhovoru, který je součástí projektu Galerie osobností, vrací i ke své předlistopadové kariéře soudce a velmi kriticky hodnotí, jak mohlo jeho rozhodování - ve 25 letech, kdy se soudcem stal - asi vypadat: „Když si na to vzpomenu… Ten čerstvě upečený soudce si myslí, že všechno umí, protože před tím krátce udělal odbornou zkoušku, a teď prostě sype ty judikáty…“
Teprve s přibývajícím věkem a zkušenostmi získává soudce podle Josefa Baxy ten správný přístup: „Najednou zjistíte, že opravdu není všechno tak, jak to na první pohled vypadá. Začnete pochybovat. A to je dobrá výbava.“
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu. -
Bioložka Kateřina Rohlenová je ve svých 38 letech jednou z velkých nadějí české vědy. Společně s týmem s Biotechnologického ústavu Akademie věd, který vede, pracuje na nové metodě léčby nádorových onemocnění.
Ráda a úspěšně bourá zažité stereotypy. Například ten, že pod slovem úspěšný vědec si představujeme především šedesátníka v saku a bílém plášti. Nebo ten, že žena-matka má být s dítětem do jeho tří let doma.
Bioložka se zkušeností ze světových špičkových pracovišť, držitelka prestižní Ceny Neuron na podporu vědců, byla dalším hostem v Galerii osobností. „Doufám, že za dvacet let za námi bude spousta vyřešených věcí, spousta nových otevřených věcí, o nichž teď možná ještě ani netušíme… A taky doufám, že bude spousta lidí, kteří se mnou pracovali a posunuli se dál, a budou mít vlastní laboratoře a budou praktikovat úžasnou vědu.“
Slova jako úžasný, fascinující či nadějný patří do jejího běžného slovníku. Ať už mluví o práci, svých kolezích či vlastní rodině.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu. -
EXKLUZIVNĚ. „Neříkám, že výměna ministrů nakonec nemůže pomoci. Ale myslím, že by vláda měla začít tím, že zlepší komunikaci,“ říká prezident Petr Pavel v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Před rokem stál na prahu přímé prezidentské volby coby armádní generál ve výslužbě, nyní skládá účty po prvních devíti měsících ve funkci hlavy státu. „Jsem už poučeným optimistou: vím, že věci nejdou tak rychle, jak by si člověk představoval. Vím, že nejenom instituce, jakou byla armáda, ale o to víc česká společnost nebo jakákoliv společnost je jako letadlová loď. Prostě když se rozmyslíte, že otočíte kormidlem, tak než se to otočení projeví, tak to chvilku trvá,“ říká Petr Pavel v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Řeč přišla jak na aktuální problémy v Česku a ve světě a na prezidentovy vize, tak i na jeho kariéru vojáka v minulém režimu a později v NATO – a také na očekávání dalšího vývoje.
Petr Pavel při svém březnovém nástupu do funkce oznámil, že chce v lidech probouzet to lepší a přispívat spíš ke spojování společnosti. Jakou vizitku mu ale dal nedávný průzkum agentury STEM, že v letošním roce se propadla důvěra mezi lidmi na historické minimum (ze 46 procent před dvěma lety odpovědělo nyní jen 26 procent, že se dá věřit ostatním lidem)?
„Vnímám to jako svoji spoluodpovědnost, protože jsem součástí politického systému, mám možnost se k řadě věcí vyjadřovat. A přestože se snažím atmosféru spíše uklidňovat, poukazovat nejenom na kontext, ale taky na možnosti a schopnosti, které máme, abychom se z těch problémů dostali, tak vidím, že atmosféra se zatím spíše zhoršuje,“ odpovídá Petr Pavel v rozhovoru.
„Jsem připraven dělat všechno, co je v mých silách, abych dál přispíval k tomu, že budou lidé schopni odlišit to, co je opravdu špatně, od toho, co se nám jenom předestírá. A že také budou cítit odhodlání s tím něco dělat. Že nejde jenom čekat, až se situace změní, nebo až ji někdo změní, ale že skutečně máme každý možnost tomu aspoň svým dílem přispět.“
Vláda potřebuje Daniela Stacha
Vláda Petra Fialy (ODS), která trpí velkou nedůvěrou veřejnosti, podle prezidenta doplácí na to, že lidé tolik nezkoumají, co jsou příčiny současných ekonomických potíží, tedy covidová pandemie a nyní Ruskem rozpoutaná válka v Evropě.
„Kombinace těchto vlivů vede k tomu, že vláda musí přijímat opatření, která jsou v principu nepopulární. A samozřejmě většina lidí si současné problémy spojuje se současnou vládou. Málokdo se na to dokáže dívat tak, že by si vystopoval, kde jsou kořeny problému, který na nás dnes dopadá: ‚Prostě máme problémy dnes, dneska je u moci Fialova vláda, za všechno může logicky Fialova vláda.‘“
Situaci ve společnosti podle něj vyostřují opoziční politici, kteří dnešní situaci vykreslují ještě v horších barvách, a to se potkává s tím, že vládní politici nedokážou efektivně komunikovat s veřejností.„Vláda by měla hledat pomoc u odborníků. Odborníků na komunikaci máme dnes celou řadu a nakonec i politický marketing je jenom marketing. Takže bude-li chtít vláda předestřít veřejnosti nějakou složitou myšlenku, no, tak je to stejné jako snažit se prodat nějaký složitý produkt. A v tomto případě si myslím, že by měla volit cestu, kterou já občas připomínám: vzorem Daniela Stacha, který se v České televizi snaží popularizovat vědu způsobem, který je mimořádně přijatelný pro řadu laiků.“
Teprve když lepší komunikace nezabere a odhalí omezené kapacity konkrétních členů vlády, pak by bylo podle Petra Pavla dobré přistoupit k personálním změnám: „Začít bychom měli tím, že se pokusíme najít cestu, jak ta opatření vysvětlit, a teprve v okamžiku, kdy se ukáže, že to není neschopností komunikovat, ale opravdu neschopností připravit řešení, které vede k cíli, tak pak má smysl teprve uvažovat o výměně ministrů.“
Prověrka pro Petra Koláře?
V rozhovoru se prezident vyjadřuje i k personálním změnám, které během prvního půlroku na Hradě musel udělat ve své kanceláři, a k tomu, proč jeho poradce alias „přítel po boku“, bývalý diplomat a dnešní konzultant zbrojařského holdingu Colt CZ Group Petr Kolář, neprojde bezpečnostní prověrkou, ač se na ni chystal.
„Petr Kolář chtěl být naprosto transparentní, a proto tím oznámením, že si požádá o prověrku, chtěl říct, že je i dnes dostatečně důvěryhodným, aby prověrku získal. A samozřejmě, pokud je v pozici poradce, byť velice volného poradce, tak tu prověrku spojil s Hradem. Když jsme ale udělali důkladnou analýzu toho, do jaké míry Hrad jako instituce státu může, nebo nemůže vyžádat pro někoho bezpečnostní prověrku, tak jsme dospěli k závěru, že při tak volném pracovním vztahu, jako má Petr Kolář, nemůžeme za něho požádat o prověrku, aniž bychom porušili pravidla,“ uvádí prezident.
Na jeho vztahu s poradcem Kolářem se prý nic nemění. To, že i pro Koláře samotného bylo oznámení, že o jeho prověrku Hrad žádat nebude, překvapující, Petr Pavel komentuje slovy: „Je vidět, že všude je prostor pro zlepšování komunikace.“
Naivita, s níž jsem vnímal světNěkteří oponenti Petru Pavlovi vyčítají, že byl příslušníkem komunistické armády. On sám svůj tehdejší postoj k minulému režimu popsal před čtyřmi lety v knize V první linii slovy: „Patřil jsem k těm nadšencům pro všechno, co bylo prezentováno jako správné.“ Nyní v rozhovoru o této fázi svého života mluví velmi otevřeně jako o jedné z největších životních lekcí.
„Samozřejmě že mě může zpětně, aniž bych měl jakoukoliv možnost to vrátit, mrzet naivita, se kterou jsem tehdy některé věci vnímal. Mnohokrát jsem říkal, že člověk je do značné míry produktem toho, do jakého prostředí se narodí. Kdybych se narodil do rodiny disidenta, asi bych měl úplně jinou životní dráhu,“ říká prezident Pavel. „Mohu litovat naivity, že jsem neviděl věci kolem, ale zároveň si říkám, že jsem se v té době těžko mohl chovat jinak, když jsem neměl jiné vzory, neměl jsem to s čím srovnávat. Dneska je situace úplně jiná.“
Díky tomu, že už v 80. letech studoval cizí jazyky a od roku 1988 měl státnice z angličtiny, dokázal po pádu komunistického režimu v roce 1989 rychle využít příležitost a jet jako mladý voják na zkušenou do struktur NATO, konkrétně na kurz do Spojených států amerických.
„Pro mě to byla ohromná zkušenost, takhle napřímo vidět, jak funguje západní svět. Uvědomil jsem si i podle toho, jak se tam k nám tehdy chovali, v jak obrovském množství bludů jsme žili nejenom do 89., ale dokonce i krátkou dobu potom. Jak zkreslený pohled jsme měli na to, jak nás vnímají a jak s námi budou zacházet.“
Kdy a proč se rozhodl kandidovat na prezidenta a jakou roli v tom sehrál bývalý premiér Andrej Babiš? Co nás i svět podle Petra Pavla čeká v příštím roce? Z čeho čerpat optimismus? Jak se mu podařilo předělat se z introverta na extroverta? A pořád mu manželka říká, že „na všechny lidi kolem je milej, a když přijde domů, je protivnej“?
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na ...
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka -
Vypravěč československých a moderních českých dějin Pavel Kosatík, autor mnoha úspěšných knih a televizních cyklů, se pustil do srovnání současné a minulé hlavy státu a vysvětluje, v čem spočívá síla Petra Pavla.
„Já jsem ho v druhém kole volil a patřím k lidem, kteří si myslí, že tím polistopadovým odčinil to předlistopadové. Nerad naslouchám těm ‚hejtrům‘, které k mému překvapení pořád baví znovu vytahovat to, co dělal Petr Pavel před rokem 1989,“ říká Pavel Kosatík v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
„Mnoho Pavlových oponentů jsou úctyhodní lidé, kterých si jinak vážím. Ale podle toho, s čím se nejčastěji setkávám, se mi zdá, že ti oponenti jsou spíš lidi, kteří toho sami proti totalitě možná nevykonali až tak moc a někdy to verbálně dohánějí zpětně. A současný prezident jim k tomu hraje roli jakéhosi fackovacího panáka.“
Petru Pavlovi část veřejnosti vyčítá jeho předlistopadové angažmá v komunistické armádě, Kosatík naproti tomu oceňuje jeho zásluhy po listopadu 1989, tedy působení na vojenských misích ve válečných oblastech nebo působení na vysokém postu Severoatlantické aliance.A říká, co od hlavy státu očekává: „Na toho člověka by měl být takový pohled, aby rodiče měli chuť ho ukazovat dětem. A že, symbolicky řečeno, ten stát má smysl, když v jeho čele stojí takový chlapík, který má kuráž, nebojí se a dobře nás mezinárodně reprezentuje.“
Pavlova předchůdce Miloše Zemana naopak Kosatík považuje za „nihilistu“, kterému by ani nechtěl věnovat žádnou svou knihu. „Myslím si, že je lepší znázornit někoho, kdo ten život, byť to měl těžké, nějak dobře odvedl, než o někom, kdo ty věci ‚voral‘, napsat, že je ‚zvoral‘. Jasně, že by mě zajímalo, jak on to s těmi Rusy a Číňany přesně měl a kdy co začalo a co přesně byla příčina těch následků, které známé, ale to určitě zvládnou jiní.“
Pavel Kosatík, držitel několika prestižních ocenění včetně Ceny Ferdinanda Peroutky nebo Ceny Toma Stopparda, zůstal i během rozhovoru věrný svému nemilosrdnému pohledu na to, jak se někteří lidé dokáží zpětně považovat div ne za hrdiny a přitom se v těžkých časech „schoulí do svých chaloupek, aby přečkali déšt a bouřku“.
Zmínil to zejména v souvislosti se šířícími se názory některých lidí z poslední doby, že se cítí unaveni válkou na Ukrajině. „Oni se tím cítí unavení jenom v té podobě zpravodajství. To mně přijde… nevím, jestli úplně vkusné. Pořád si myslím, že solidarita s Ukrajinou je povinností, od které nejde uhnout pod žádnou záminkou. Tím spíš, že my jsme malý stát a na solidaritě ostatních budeme vždycky závislí. A kdo si to z minulosti nepamatuje, tak je prostě trouba. Proto bychom měli myslet na každého, kdo momentálně, když my jsme na tom třeba o trošičku líp, tu pomoc potřebuje.“
Pavel Kosatík se u velké části veřejnosti proslavil svým cyklem České století, které společně s režisérem Robertem Sedláčkem uvedli v České televizi přesně před deseti lety. V devíti příbězích přiblížili zlomové okamžiky z historie československého státu. Teď, po třiceti letech samostatné České republiky, napadly Pavla Kosatíka další možné „letopočty“, o kterých by rád napsal. Jeden se týká plíživého, ale čím dál viditelnější ruského vlivu, a další by byl o Andreji Babišovi a jeho „uchvácení státu přes ministerstvo financí až do úřadu předsedy vlády“.
„Kdyby k tomu svolil nějaký odvážný ředitel televize, tak bych navrhoval, abychom se tímhle zabývali,“ říká dnes autor Českého století.
Proč říká, že mu kniha „Jiný T.G.M.“ dala nejvíc zabrat a je rád, že její psaní vůbec přežil? Proč se teď věnuje právě Bedřichu Smetanovi a co chce knihou o něm dokázat? Jak se slovenskému publiku líbí jeho knihy o Slovácích? A proč považuje způsob výuky dějepisu ve školách za katastrofu?
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka -
Jan Hrušínský, pokračovatel slavného hereckého rodu, vede už dvacátým rokem pražské Divadlo Na Jezerce. Bez grantů a státní podpory se těší zájmu diváků i odborné kritiky. A občas udělá zkušenost i s některým z politiků.
„Jedna z nejdůležitějších věcí u divadla je nenechat se otrávit. Učím se to celý život. Vždycky mě to někam srazí, když vidím nějaký podvod nebo nekalost z míst, kde to nečekáte,“ říká Jan Hrušínský v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Jelikož provozuje soukromé divadlo, které je v nájmu v budově v majetku Prahy 4, komunikaci s lidmi zvolenými do obecního zastupitelstva se nevyhne. Zároveň se potkává i s politiky, kteří bývají mezi hosty jeho představení.
„Jedna z věcí, které jsem zdědil po tátovi (Rudolfu Hrušínském, pozn. red.), je jistá přímost v tom, co si myslím. Což není úplně dobrá vlastnost. Takže někdy to říkám, jak to cítím, a nepřináší mi to úplně ten kýžený výsledek, ke kterému bych došel, kdybych se choval diplomatičtěji. K nám do divadla chodí celá řada politiků a musím říct, že jsem mezi nimi poznal řadu velmi slušných lidí, většinou z řad senátorů, ale i mnoho politiků z jiných míst. Ale poznal jsem taky mnoho lumpů a zlodějů a lidí, se kterými bych si nepodal ruku.“V rozhovoru Jan Hrušínský zmiňuje případ, který mu sebral šest let života a kdy mu hrozilo, že divadlo postihnou velké finanční nesnáze.
„Bylo to někdy kolem roku 2010, kdy mně byla akciovými společnostmi městské části ukončena bez mého vědomí smlouva na dodávky plynu. Přestože ve smlouvě s městskou částí jsem měl napsáno, že mám povinnost si zajistit dodavatele energií sám. A začaly se mi vracet zálohy. Měl jsem tehdy dodávky od Pražské plynárenské. Platili jsme asi 350 tisíc ročně za plyn, což byla cena odpovídající ceně na trhu. A v té době mi přišel návrh dodatku ke smlouvě, že nám plyn bude dodávat jiná akciová společnost a že zálohy budou 270 tisíc měsíčně, což je zdražení o tisíc procent.“
Jan Hrušínský na to odmítl přistoupit a platit. Najal si právníka a šest let vedl bitvu s vedením městské části. Ačkoliv přesně ví, kdo z radních tuto situaci vytvořil, jeho jméno dnes zmiňovat nechce. Je rád, jak spor nakonec skončil: „Městská část to vyřešila tak, že mi platbu odpustili. Dokonce jsem se stal v té době čestným občanem Prahy 4,“ dodává Hrušínský už s hořkým úsměvem.
Divadlo Na Jezerce se některými tituly na repertoáru hlásí – slovy svého ředitele – k apelativnímu divadlu, jak jej definoval v 60. letech režisér a dramaturg Divadla Na Zábradlí Jan Grossmann. U Jana Hrušínského hráli například hru o bratrech Mašínových nebo představení Ze života Čapka, dramatizaci úspěšného německého románu Už je tady zas! o fiktivním probuzení Adolfa Hitlera v současné, populismem nasáklé společnosti anebo taky původní hru Matěje Balcara Občan první jakosti. Ta si utahuje ze zažitých předsudků, rasismu a xenofobie a taky ze schopnosti hlupáků vybrat ve volbách toho nejlepšího.„Někdy kolem roku 2012 jsem začal mít dojem, že se jako společnost trochu vracíme před listopad 1989. S nástupem tehdy zvoleného prezidenta (Miloše Zemana, pozn. red.) se mnoho věcí začalo obracet a zpochybňovat,“ říká Jan Hrušínský. „Mám takový dojem, že jsme se v těch posledních osmdesáti letech nenaučili svobodně žít, zacházet se svobodou. Naučili jsme se přežívat, to umíme velmi dobře.“
Že by si svými politickými názory rozhněval publikum, se nebojí. Sál v divadle bývá zpravidla vyprodaný – za dvacet let existence divadlo navštívilo na 1,5 milionu diváků. Své politické názory Jan Hrušínský neskrývá, naopak je často zveřejňuje na sociálních sítích, pravidelně přispívá svými komentáři do časopisu Neovlivní.
„Často myslím na to, jak by můj oblíbený autor Chesterton (anglický spisovatel přelomu 19. a 20. století, pozn. red.) tu situaci pojmenoval. Představuju si, že by řekl, že v České republice je taková nouze o nevzdělané hlupáky, že jak se nějaký objeví, hned se za ním táhne celá ulice a všichni ho chtějí za svého vůdce. Možná že se do té Strakovky skutečně vrátí člověk, který není schopen odpovědět na otázku, kdo namaloval Hynaisovu oponu v Národním divadle, a řekne: ‚To fakt nevím.‘ A jestli spoluobčané takového člověka chtějí, aby je vedl, tak nevím, jestli to vypovídá víc o něm, nebo o nás.“
Proč přestal žádat pro své divadlo o městské a státní granty? Kdy přišel o své herecké ambice? Jak se pracuje v rodinném divadle, kde působí manželka, dcera i zeť? A jak ho poznamenalo dětství a mládí v rodině slavného, ale komunistickým režimem šikanovaného herce Rudolfa Hrušínského?
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka -
Nejpopulárnější česká zpěvačka, držitelka více než dvaceti Českých slavíků, se rozhodla pro několik zásadních změn ve svém životě a kariéře. Promluvila o nich v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
„To, že se něco děje, musí cítit každý empatický člověk. Já to neumím pojmenovat, ale jsou dny, kdy mám sevřené hrdlo a mám pocit, že se mnou něco kroutí. Všechny ty věci, které lidi rozdělujou. Všechny ty informace, které nás děsí. Ty, které námi manipulují a odvádí nám myšlenky tam, kde není dobře. Pryč od toho! Takže já jsem se rozhodla dělat v divadle jenom hezké věci a jezdit za lidmi, u kterých mám pocit, že mě potřebujou,“ říká Lucie Bílá v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Lucie Bílá se na vrcholu popularity drží už tři dekády. Svého prvního Slavíka v kategorii zpěvačka získala v roce 1996, od té doby jich přibylo dalších dvacet. Jestli zvítězí i v roce letošním, se dozví při zítřejším vyhlašování výsledků.
„Na úspěch asi není žádný klíč. Možná – být tím posedlá, neuhnout, i když vám lidi mydlí schody, i když se vám spousta věcí nepovede. Naopak - kdyžtak z toho udělat záměr. A nespokojenost sama se sebou je pro mě hnací motor,“ vysvětluje svou dlouhodobou přízeň u posluchačů.
Na začátku devadesátých let, v období spolupráce s autorskou dvojicí Ondřejem Soukupem a Gabrielou Osvaldovou, ji mnozí kritici považovali za průkopnici moderní populární hudby. Při zpěvu neváhala i křičet, v textech písní se nevyhýbala ani sexu či drogám. Ty doby jsou dávno pryč.„Myslím, že kdybych byla pořád takový provokatér, jako jsem byla před třiceti lety, tak teď už bych byla trapná. Omlouvám se těm, kteří by mě chtěli vidět v té kontroverzi doteď, ale já bych to dávno nepřežila,“ říká ve velmi otevřeném rozhovoru.
Z Lucie Bílé se už před časem stala popová diva, hvězda velkých muzikálů, megastar vyprodávající velké haly v Česku i na Slovensku. Do toho se dlouhá léta netajila svými politickými názory. Nezapomenutelná je například její podpora Václavu Klausovi coby lídrovi ODS před volbami v roce 1998, před jedenácti lety zase otevřeným dopisem vyzývala poslance ke schválení církevních restitucí.
I takové akce jsou pro ni už minulost. „V té době to bylo správně. Co jsem tehdy udělala pro pana prezidenta Václava Klause, nebylo politické gesto, ale bylo to lidské gesto. Cítila jsem, že se dějou nespravedlnosti, které mi strašně vadily. Teď si můj čas, moji energii ani moje jméno nikdo nezaslouží a asi bych to už neudělala. Nebudu se do toho pouštět. I kdyby mě mučili, už vám neřeknu, koho budu volit, protože to opravdu rozděluje. A já chci dělat lidem radost. To neznamená, že bych se bála, ale už vidím věci jinak. Můj úkol je teď jiný.“
Jak říká, „doba je nemocná, napnutá, všichni jsou v takové zvláštní křeči. A citliví lidi to musí strašně těžce nést.“ Své politické názory si nechává už pro sebe.
Další změnou je, že opouští velké koncertní haly. Letos, po patnácti letech, odešla i z Hudebního divadla v Karlíně, kde měla hlavní role ve velkých muzikálech (Carmen, Sestra v akci, Addamsova rodina), a plně se soustředí na hraní a produkování her ve svém Divadle Lucie Bílé v Praze poblíž Karlova mostu.
„Velké koncerty, to je pro mě krok zpátky. Mám ráda takové, kdy je opravdu lidem v sále vidět do očí a můžu je obejmout svou energií, která je ve velkých halách nepřenositelná. Takže malá městečka, malé vesnice a lidi, kteří by do Prahy nikdy nedojeli, to je pro mě.“
V létě vyrazila poprvé na turné s kapelou Čechomor. I při této zmínce se v rozhovoru vrací ke svým skličujícím pocitům z toho, co se ve světě děje: „Já jsem si chtěla zazpívat lidové písničky, které jsem zpívala s maminkou. A co víc udělat v téhle době, než upozornit na tu naši nádhernou zem, na náš nádherný jazyk, na vztah k té hroudě, kde jsme se narodili. To je podle mě jediná možnost, jak to přežít.“
Momentálně rozjíždí své tradiční turné Bílé Vánoce Lucie Bílé. Letos ji na cestách po Česku a Slovensku čeká 27 zastávek a celkem 32 koncertů, vesměs v menších sálech. Výjimkou jsou dva speciální koncerty ve Státní opeře 9. prosince. „A těším se na nový rok, kdy mám v plánu pár věcí trošku překopat a změnit a možná zklidnit. Možná mám pár takových překvapení,“ naznačuje, že další změny budou následovat.
Co netoleruje svým spolupracovníkům? Dokáže dnes, stejně jako před lety, hodit telefonem o zeď a „prokousnout displej“? Kdo ji v její kariéře nejvíc ovlivnil? A proč se rozhodla investovat do realit?
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu. -
Mluvit o smrti a o tom, co nás možná čeká po životě, dokáže jeden ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana i ve svých 87 letech s humorem. Píše o tom i povídky a básně. A do toho je pořád i aktivním hercem.
„Nejnovější vývoj této civilizace jako by smrt chtěl popřít. Popřít něco, co je neodvolatelné a čeká na každého. To je přece nesmysl. O smrti se má mluvit, má se o ní přemýšlet, ať už je to tak, nebo onak. Buď se to dozvíme až tam někde, anebo se nedozvíme nic. A spadla klec. Ale máme vědět, že každý z nás je konečný. Jak se ta smrt blíží a je neodvratná, tak se tím asi zabývám ještě víc než kdysi,“ říká s úsměvem na tváři Miloň Čepelka v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Za své zásluhy v oblasti kultury získal letos 28. října medaili od prezidenta Petra Pavla. „Jsem rád, že byli všichni kluci okolo mě taky rádi,“ reagoval na ocenění Čepelka. Mezi jeho nejbližší se už skoro 70 let počítá i Zdeněk Svěrák, s nímž se v roce 1954 potkal na vysokoškolských studiích. Později spolu působili v armádní redakci Československého rozhlasu, kde poprvé vznikl nápad rozvíjet příběhy mystifikační postavy Járy Cimrmana, a společně také v roce 1967 stáli u zrodu divadla.
Nyní v rozhovoru Miloň Čepelka mluví mimo jiné o zlomových okamžicích z roku 1968, své životní chybě (vstup do KSČ), zákazu veřejného působení v dobách normalizace i fenomenálním úspěchu divadla, které má dodnes beznadějně vyprodáno. Zároveň také předpovídá, že po odchodu jeho a Zdeňka Svěráka divadlo skončí.
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka -
Bývalá ombudsmanka, právnička a signatářka Charty 77 Anna Šabatová se během krátkého působení v konzultačním sboru prezidenta republiky Petra Pavla pro výběr ústavních soudců musela zabývat i kandidáty se „stíny komunistické minulosti“.
„To je téma, které nemám nějak zvlášť v oblibě. Každý se nějak vyrovnává sám. A společnost taky přijímá nějaká opatření,“ říká Anna Šabatová na otázku, jak se česká společnost vypořádala s minulostí před rokem 1989 a proč se tak intenzivně řeší ještě 34 let poté.
Otázky padly během rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. Anna Šabatová, oceňovaná bojovnice za lidská práva, se letos na jaře podílela na návrhu, aby prezident republiky ústavním soudcem jmenoval soudce Vrchního soudu Roberta Fremra. Teprve po jeho schválení v Senátu se na povrch dostaly informace, že Fremr před listopadem 1989 vynesl více než sto odsuzujících rozsudků nad lidmi, kteří se rozhodli opustit komunistické Československo.
„Přiznám se, že to množství mě zaskočilo. Přišlo mi to hodně,“ říká Anna Šabatová a dodává, že je ráda, že se Fremr nakonec rozhodl na funkci ústavního soudce rezignovat.„Kladu si otázku, jestli v něm není nějaká zvláštní přísnost a spravedlnost, která ho vlastně dobře kvalifikovala k těm dalším výkonům (po listopadu 1989 i u mezinárodního soudu, pozn.red.), a jestli se to taky nějak neprojevilo i v té minulé době,“ zamýšllí se Anna Šabatová. „My už se dneska těžko vžijeme do toho, jak ti lidi tehdy přemýšleli. On málokdo úplně přesně přizná, že mu přišlo normální, že se lidi za opuštění republiky posílají někdy do vězení a někdy dostávají podmínku.“
Právě nejednoznačnost při posuzování toho, jak a proč se kdo v minulosti choval, je důvodem, proč Anna Šabatová nemá toto téma v oblibě. Jak se chovala ona sama, proč byla na začátku 70. let odsouzena na tři roky do vězení, jaký byl její život po podpisu Charty 77 a proč se po roce 1989 nedala na politickou dráhu, i o tom mluví v následujícím rozhovoru.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu. -
Trojnásobná olympijská vítězka se stala světovým unikátem, když na olympiádě v roce 2018 zvítězila ve dvou odlišných disciplínách – v alpském lyžování a snowboardingu. Tím ale sportovní záběr Ester Ledecké nekončí.
„Přemýšlela jsem nad nějakým letním sportem, asi nad windsurfingem. To by bylo v létě hezké, do zimy už toho víc nenarvu,“ říká Ester Ledecká (28) v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Zní to částečně jako vtip, ale je vidět, že o tom šampionka zimních sportů vážně přemýšlí: „Chtěla bych o to usilovat. Zatím na olympiádě není ta disciplína, kterou dělám. Ale věřím, že ji tam ještě přidají.“
Windsurfingu, který ji naučil otec, muzikant a skladatel Janek Ledecký, se věnuje hlavně v letních měsících během svého pobytu v Řecku, které považuje vedle Prahy a Londýna za svůj třetí domov. Kvůli sportovním přípravám a závodům tráví většinu roku mimo Českou republiku. Na rozhovor do studia Seznam Zpráv přijela po měsíčním soustředění v Chile a kratší zastávce v Itálii, po rozhovoru hned letěla do Londýna a následně na závody do Švýcarska.
Držitelka tří zlatých olympijských medailí (2018 a 2022), dvacítky vítězství ve Světovém poháru, sedmi Křišťálových glóbů a taky titulů Sportovec roku či Sportovec desetiletí v rozhovoru mluví také o složitém vyjednávání se Svazem lyžařů ČR i o svém snu pro období po aktivní sportovní kariéře.
Jak se cítí v pětici nejúspěšnějších sportovců české historie? V čem spočívají největší výhody šampionů? Jak funguje její tým? A jakou roli v její kariéře hrála a hraje rodina? Pusťte si celé interview!
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka
Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu. - Visa fler
