Avsnitt

  • Herecká legenda v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tom, jak zvládá náročné divadelní role a zdolává zdravotní indispozice, jak se těší na filmový dokument o sobě a jaké má další plány.

    Letos v létě přijde do kin dokument Janžurka, který točila se svou dcerou-režisérkou Theodorou Remundovou. Jaké scény dcera do filmu použila a jak to celé vypadá, zatím Ivan Janžurová neví – film ještě neviděla. Jistá si je jen tím, že „glorifikační záležitost to nebude“.

    „Jak to dopadne, mě malinko leká, ale já už mám ten mozek trošku obestřený takovou zvláštní velkorysou lhostejností k mojí herecké perspektivě, že z toho ani nemám nějaký mindrák,“ říká s úsměvem Iva Janžurová, která byla dalším hostem v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

    Film, který má být o jejím životě a kariéře divadelní, televizní a filmové hvězdy, ji má představit v civilní formě. A někteří diváci, zvyklí na její role v crazy komediích, možná budou překvapeni.

    „Myslím, že pro lidi musí být velmi obtížné se ve mně vyznat. Vždycky jsem pečlivě přemýšlela o charakteru postav a dařilo se mi je odlišovat. A to bylo asi pro lidi hodně matoucí. Hrála jsem veselé, žertující postavy a pak jsem někde seděla, byla jsem zamlklá, zamyšlená - a někdo do mě drbnul a říkal: „Co je vám?“ Nebo se mého muže ptali: „To máte doma legraci, že jo, s paní Janžurovou?“ On říkal: „No, to já bych neřek‘,“ vypráví vtipnou historku oblíbená herečka.

    Iva Janžurová už devět let exceluje ve Stavovském divadle v roli Alžběty II. v představení Audience u královny („To je pro mě asi nejvýznamnější divadelní inscenace života.“), v divadle Kalich pak stejně dlouho hraje neméně náročnou roli slavné francouzské herečky Sarah Bernhardtové v inscenaci Božská Sára. Obě inscenace režírovala Alice Nellis, obě jsou vždy dlouho dopředu vyprodané. Iva Janžurová kromě nich hraje v dalších pěti divadelních představeních.

    Ovlivňuje její náladu během dne skutečnost, jestli jde večer hrát bláznivou komedii, anebo vážný kus? „Musím říct, že ano,“ odpovídá herečka. „Ale nesouvisí to vždycky s tím večerním repertoárem. Někdy to souvisí taky s objemem mých starostí nebo se stavem mého zdraví. Někdy vím, že se na jistou komedii musím rozcvičovat. Někdy zase vím, že si ten text musím den předtím zopakovat, protože je hodně náročný. Je to různé, ale rozhodně to vliv na moji náladu má.“

    „Rozum mi říká: Přestaň!“

    Už před pěti lety řekla Iva Janžurová v jednom z rozhovorů: „Rozum mi říká: Přestaň! Ale něco ve mně mi pořád nedovolí divadlo opustit.“ Co jí říká rozum teď, v jejích 82 letech?

    „Ten rozum je taková mrcha! Ale pořád se pere s tím silným partnerem, což je váš cit a vaše lásky. Takže to ten rozum nemá jednoduchý. Teď mám ještě takovou „krásnou“ okolnost, že mě strašně zlobí chrupavky u kolen a měla bych jít na umělé klouby. Ale to by znamenalo, že bych mohla skončit, protože operace, rehabilitace…, to by bylo skoro rok, čili sezóna. Tím pádem bych ze všech her takhle vypadla a měla bych to rozhodnutý,“ říká Iva Janžurová.

    Zároveň ale počítá s tím, že kdyby to tak přece jen dopadlo, určitě by se nenudila: „Mám ještě tolik různých koníčků, nesplněných a nahromaděných, že si myslím, že bych činorodá mohla být dál, kdyby ta operace dobře proběhla.“

    Příští rok má v Národním divadle takzvanou „volnou sezónu“, nic nového nezkouší, kromě Audience zde hraje ještě v Kytici a Nebezpečných známostech. „Nevím, jestli mi chlapci (režijní dvojice SKUTR, šéfové činohry ND, pozn. red.) něco nového nabídnou. A vůbec se nebudu zlobit, když přijdou s prázdnou. Spíš si o to nedokážu říct, že už bych nehrála.“

    Jaký ze svých filmů si v televizi nenechá nikdy ujít? Proč ji „utekla“ cena pro nejlepší herečku na festivalu v Cannes? Jaký byl život filmových a televizních hvězd v dobách minulých? A proč měla po nástupu do Národního divadla v roce 1987 problémy se smíchem publika?


    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • „Opusťme překonané kategorie věřící a nevěřící.“ Čerstvý nositel Řádu TGM Tomáš Halík přichází s několika revolučními návrhy, které zformuloval ve své nové knize Dopisy papeži. Promluvil o nich v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

    „Uvědomil jsem si, že pro značnou část společnosti reprezentuju přesně to, co oni nenávidí – nenávidí Pražáky, nenávidí kněze, nenávidí bývalé disidenty, nenávidí přátele Václava Havla, nenávidí intelektuály. Já jsem toto všechno v jednom. Nenajdete člověka, který by v sobě ztělesňoval všecko, co tihle lidi nenávidí,“ říká s naprostým klidem v hlase profesor Tomáš Halík, další z hostů v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

    V roce 2002 jej ke kandidatuře na hlavu státu vyzval Václav Havel, se stejným návrhem za ním přišlo i několik politických stran.

    „Byla chvíle, kdy jsem o tom vážně uvažoval,“ říká s odstupem let Halík. „Byla tu jistá tendence, že v českém povědomí je prezident chápán spíš jako morálně-intelektuální autorita, to byl Masaryk, to byl Havel. Na to bych určitým způsobem mohl navázat možná víc než kdokoliv jiný. Ale pak se ukázalo, že tento typ prezidentů lidé chtějí jenom v určitých přelomových situacích. A dneska by se to tam nehodilo.“

    Uvědomuje si, že stejně jako je nepřijatelný pro velkou část veřejnosti, naráží na odpor i u velké části české katolické církve. Navzdory svým nenaplněným ambicím ze začátku 90. let působit ve vedení teologické fakultě anebo být biskupem, je dnes spokojený se svou rolí veřejného teologa, jak ji nazývá. Člověka, který díky svým znalostem a vědomostem v mnoha oborech (sociologie, politologie, filozofie, teologie) na veřejnosti komentuje různé společenské jevy.

    „Myslím si, že tahle role je velmi důležitá. Není to role nějakého pana faráře, který kafrá do politiky. Jestliže kněží nemají nějaké sociologické nebo politologické vzdělání, tak do toho skutečně nemají mluvit,“ říká překvapivě razantně Tomáš Halík.

    Strčili mě do bedny, ať si každý plivne

    Souhlasí s nedávno zveřejněným názorem spisovatele Pavla Kosatíka, že Halíkovy myšlenky spíš než v Česku rezonují v cizině, kde vycházejí jeho knihy ve velkém nákladu a kde získal řadu ocenění (včetně takzvané ‚nobelovky za náboženství‘ neboli Templetonovy ceny v roce 2014). „Zdá se, že jeho vzdělanost ho mnoha Čechům nepřiblížila, ale vzdálila,“ napsal Kosatík.


    Halík v rozhovoru vzpomíná, jak v 90. letech, po pádu komunismu, kdy byl knězem takzvané podzemní církve a přitom působil v řadě civilních povolání, přišel za kardinálem Miloslavem Vlkem: „Řekl jsem mu: ‚Tak pro mě najdi místo, kde bych mohl být jakýmsi mostem mezi věřícími a nevěřícími a mezi tím intelektuálním světem.‘ A on říkal: ‚Já bych pro tebe i takové místo měl, ale faráři říkají, že seš takovej nějakej jinej.‘ No jsem. Já měl jiné zázemí, jiné vzdělání, jiný typ zkušeností. A to prostředí to v té chvíli nedovedlo strávit.“

    Tomáš Halík působí už 33 let jako farář v kostele Nejsvětejšího Salvátora v Praze na Starém Městě, kde za ta léta přivedl ke křtu přes tři tisíce vesměs mladých lidí. Na vyšší pozice v rámci katolické církve nedosáhl.

    „Býval jsem používán jako takové Pražské Jezulátko pro zahraničí. Když přišla nějaká zahraniční delegace, nějací biskupové, teologové ze Západu, tak mě i ti naši biskupové představili, aby bylo vidět, že i tyhle věci tady u nás jsou. Pak ti lidé odjeli, mě zase strčili zpátky do té bedny a každý si na mě mohl plivnout,“ říká přesto s úsměvem Tomáš Halík.

    Víra a nevíra nejsou dva hokejové týmy

    Je velkým stoupencem myšlenek papeže Františka, který se snažáí o reformu křesťanství, aby spojovalo lidi i za hranicemi církve.

    „Přišel s geniální myšlenkou přebudovat církev na společnou cestu, a já jsem se rozhodl, že zbytek života budu věnovat rozvíjení téhle myšlenky, podívat se na to, jak křesťanství může do společnosti vyzařovat cosi spojujícího,“ vysvětluje Halík. „Musí vyjít z katolicismu, protestantismu a být jakousi univerzální nabídkou. To bylo na počátku, když svatý Pavel řekl: ‚My, křesťané.‘ Tam už není důležité, jestli je člověk Žid nebo pohan, muž nebo žena, člověk svobodný nebo otrok… Prostě máme novou identitu, jdeme přes všecky hranice. Tohle se v průběhu církevních dějin ztratilo. A papež František o to znovu usiluje.“

    Před třemi lety Tomáš Halík vydal knihu Odpoledne křesťanství, která slaví úspěchy v mnoha jazykových mutacích v řadě zemí světa (před pár týdny byla vydána i v korejštině), teď po Velikonocích mu vyjde kniha Dopisy papeži.

    „Jsou to dopisy fiktivnímu papeži, který se mně objevil ve snu. Kromě jiného tam mluvím o tom, že ty kategorie věřící, nevěřící jsou překonané. Říká se, že věřících ubývá. Není to pravda. Ubývá určitého typu věřících, kteří jsou plně identifikováni s církvemi, s jejich učením. Těch asi ubývat ještě bude. Ale na druhé straně ubývá i těch dogmatických ateistů,“ říká Tomáš Halík a mluví o rostoucím počtu lidí, kterým říká „něcisté“, lidé věřící v „něco nad námi“.

    „Říkají: ‚My taky víme, že je nějaká transcendentála a vertikála života.‘ O tom s nimi musíme vést dialog. Tady skutečně není víra a nevíra jako dva hokejové týmy v dresech různé barvy. Ten spor se odehrává v srdci a mysli téměř každého člověka.“

    Bůh je pro něj univerzální kontext všeho, co se děje: „Je třeba vzdát se představy Boha, který je nějaká nadpřirozená bytost, nějaký velký strýček za kulisami dějin. Bůh tvoří velký kontext našeho života. Všemu můžeme rozumět jenom v kontextu. Náš život, naše dějiny jsou fragment, my ten kontext vlastně nemáme k dispozici. My se k němu vztahujeme nadějí. My se k němu vztahujeme vírou.“

    Jaká byla jeho cesta ke křesťanství? Jak ho ovlivnil Jan Palach? Jak se před rokem 1989 cítil coby terapeut mezi alkoholiky a narkomany? A co pro něj před dvaceti lety znamenala expedice na Antarktidu? I o tom mluví Tomáš Halík ve velkém profilovém rozhovoru. Vzpomíná i na svůj hovor s bývalým prezidentem Václavem Havlem krátce před jeho smrtí.


    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Uznávaný herec a dramatik mluví ve velmi otevřeném rozhovoru o náladách ve společnosti, svých kultovních filmech a plánech na „cestě do poslední etapy“.

    Je možné dělat si legraci ze všeho, anebo má mít člověk hranici, kdy si řekne: Do tohohle nejdu?

    „Každý máme v sobě nějakou hranici, jako tu elektrickou ohradu, co dáváme koním, aby nám neutekli. Každý to má asi jinde. Ale když se podaří překročit hranici, kterou si klademe, nebo možná nám ji klade okolí, tak to může být docela objevné a dobré,“ odpovídá Bolek Polívka.

    S humorem sobě vlastním dodává: „Vím, že některé vtipy považuju za nechutný a některým nechutným vtipům se dokonce i zasměju.“ Bolek Polívka, jako další host v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností, říká, že snaha o nastavování korektních hranic se mu nelíbí: „To je prostě smrt humoru a konec šaškování. … Je hrůza, kolika lidem se to omezování líbí.“

    V rozhovoru mluví o šaškovství i svých vážných filmových rolích, o důvodu, proč Václav Klaus nepochopil film Dědictví, o své podpoře vlády Petra Fialy i přání „na cestu do své poslední etapy“: „Aby se člověk držel fyzicky. Aby mu neunikaly sliny a aby ta arogance a prskavost starců vydržela co nejdéle schovaná.“

    Celý rozhovor s Bolkem Polívkou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.


    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Světově uznávaná architektka se vrací k situaci z roku 2007, kdy jí vedená mezinárodní porota vybrala návrh nové Národní knihovny. „Klausovi se ta budova nelíbila,“ říká jako hlavní důvod, proč z projektu sešlo.

    Kdyby tehdejší prezident Václav Klaus aktivně nevstoupil do diskuze o tom, jestli má v Praze na Letné vyrůst moderní stavba zvaná Blob či Chobotnice, podle návrhu architekta Jana Kaplického, budova už by dávno stála a jezdil by ji dnes obdivovat celý svět, je přesvědčena Eva Jiřičná.

    „Víte, když je něco, co se tak odchyluje od toho, na co jsou lidi zvyklí, tak to rozvíří ten normálně klidný rybník. Toto byla naprosto neobyčejná stavba – svým tvarem, svým pojetím, materiály, které byly použity, a celým konceptem toho, jak by měla vypadat Národní knihovna. Tak tam bylo ‚oko‘, které se tenkrát ‚dívalo‘ na Hrad,“ říká architekta Eva Jiřičná, která byla dalším hostem v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.


    Tehdejší pražský primátor Pavel Bém (ODS) byl podle ní nejdřív vítězným projektem nadšený. „V okamžiku, kdy Klaus řekl, že se přiváže na židli, aby mohl zabránit tomu, aby se za budova postavila, tak Bém otočil o 180 stupňů. A všecko se obrátilo,“ vzpomíná Jiřičná.

    Jan Kaplický zemřel v roce 2009 a to je podle ní důvod, proč se ani do budoucna už nedá s projektem počítat: „Bez architekta, to je strašně těžké dodělat, i když se doba změnila.“

    ‚Chobotnice‘ podle ní mohla být jednou z mála unikátních staveb v Česku. „Jezdili by se sem na ni dívat cizinci z celého světa, čeští občané by měli příležitost studovat a pohybovat se v prostoru velice neobyčejné a unikátní architektury, kterou by si tahle země zasloužila,“ říká s lítostí architektka.

    Eva Jiřičná, která 3. března oslaví 85. narozeniny, se teď se svým pražským studiem AI Design podílí na bytovém komplexu Centrum Nový Žižkov, který má vyrůst na místě bývalé Ústřední telekomunikační budovy. Projekt původně počítal se třemi „rozvlněnými věžemi“ a dosahoval výšky přes sto metrů. Narazil ale na nesouhlas úřadů a bylo nutné jej změnit: „Na tom projektu dál pracujeme, nebylo ale možné získat povolení na ten původní plán, tak teď pracujeme jenom na jedné stavbě,“ říká v rozhovoru Eva Jiřičná.


    Jako architektka působí už od šedesátých let. Od roku 1968 žije a pracuje v Londýně, do Prahy se dostala až po pádu komunismu na jaře 1990. V rozhovoru vzpomíná na to, v jakém šoku tehdy byla z budovy Nové scény Národního divadla („Tahle budova vůbec nepracuje se světlem. Je to jenom obrovský objem. Je to pro mě velice pesimistická budova.“) a jak v polovině 90. let začala spolupracovat s prezidentskou kanceláří Václava Havla na projektu nové Oranžérie, což byl po návratu její první větší projekt v původní vlasti.

    Nechtěla jsem poskakovat kolem Steva Jobse

    Tou dobou už za sebou měla i odmítnutí nabídky, kterou jí udělal zakladatel počítačové firmy Apple Steve Jobs, aby mu jako renomovaná architektka, proslulá svou prací se sklem a kovem, pomohla vytvořit síť tří set obchodů po celém světě. „Byla to strašně zajímavá zkušenost. Ale já nechtěla trávit život tím, že nebudu dělat nic jiného nežli poskakovat kolem Steva Jobse,“ říká dnes s nadsázkou Eva Jiřičná, proč se po pár měsících s Jobsem pro rozdílné představy rozešli.

    V roce 1993 se stala první Češkou, která od britské královny Alžběty II. obdržela za své zásluhy v oblasti moderního designu Řád britského impéria. I na to zavzpomínala v rozhovoru: „Než vejdete do sálu, tak vás naučí, jak se máte uklonit. Tak to jsem udělala po svém, protože jsem si říkala: ‚Nejsem Angličanka, tak nemusím dělat pukrle.‘ Tak jsme si s královnou podaly ruce a pak jsem musela pozpátku odejít. Ještě mi připnula takovou velkou mašli, kterou mám v krabičce.“

    Proč ráda pracuje se sklem a kovem a nerada se dřevem? Proč si její otec, architekt Josef Jiřičný spolupracující ve Zlíně s Janem Antonínem Baťou, myslel, že studium architektury se pro ženu nehodí? Jaká byla její spolupráce s Václavem Havlem? A na jaké své projekty je nejvíc pyšná?


    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Uznávaná dokumentaristka před čtvrtstoletím kopla do vosího hnízda: natočila film a vydala sérii knih O čem sní ženy. Jak říká, snažila „bořit předsudky o přirozenosti ženského otroctví v hlavách mužů i žen“.

    „Od dětství jsem nesnesla nespravedlnost. Tak strašně se mě dotýkalo, když jsem viděla, že kluci jsou na tom líp než my holky,“ začíná Olga Sommerová své vyprávění dávnou vzpomínkou na nerovné příležitosti. „Film jsem natočila devět let po revoluci – s demokracií, se svobodou, s možností vzájemně šířit svobodné názory se nic nedělo. Tohle bylo úplně zapomenuté téma.“

    O čem ženy snily tenkrát a o čem Olga Sommerová sní teď, bylo jedním z témat rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zprávy Galerie osobností.


    „Věřila jsem, že s novou generací našich dcer se to změní. A je pravda, že se to změnilo. Ale pořád ještě opravdová rovnost neexistuje,“ říká Sommerová.

    V rozhovoru mluví také o své krátké zkušenosti z Poslanecké sněmovny, škodlivosti přímé volby prezidenta a samozřejmě také o své dokumentární tvorbě. Za 45 let, kdy se filmům věnuje, natočila 131 snímků, často oceňovaných doma i v zahraničí.

    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Olympijský medailista a mistr světa ve vodním slalomu je také influencerem, který kritickými názory na Miloše Zemana nebo odmítáním účasti ruských sportovců na mezinárodních závodech řadu lidí provokuje k ostrým slovním výpadům.

    „Své názory říkám i s vědomím, že mě za to budou někteří lidé nenávidět. Vzhledem k tomu, jak je společnost rozdělená, tak je to bohužel s vědomím, že mě to občas bude psychicky bolet. Doufám, že nikdy ne fyzicky, i když i to tam občas padne. Ale s tím se dokážu nějak popasovat,“ říká Vavřinec Hradilek, další z hostů v Galerii osobností.

    Úspěšný sportovec, který se letos rozhodl ukončit svou kariéru v kajaku, se v minulosti jednoznačně postavil proti politice a stylu bývalého prezidenta Zemana (odmítl například přijít s ostatními olympioniky na Pražský hrad) nebo se netajil odmítáním účasti ruských sportovců coby zástupců státu, který napadl Ukrajinu, na mezinárodních závodech.

    „Armádní sportovci si musí dávat pozor, co dělají, jak se chovají. Zábrany ve vyjadřování tam určitě fungují, ať už jsou podvědomé, nebo je to tak, že se někdo vyloženě bojí, aby nepřišel o peníze. Sponzoři mají taky své hodnoty, ať už jsou lepší nebo horší. Já jsem se v tom snažil být vždy svobodnější a pokud chci něco říct a stojím si za tím, tak proč to neříct?“ zamýšlí se Hradilek.

    Dodává přitom, že si tak sám v minulosti mohl u sponzorů uškodit: „Vím, že když se pak rozhoduje o nějakých sponzorech… Tak si myslím, že tam mohlo hrát roli, že jsem moc mluvil.“

    V rozhovoru mluví o svých dalších plánech po letošním ukončení profesionální závodní kariéry, vzpomíná na loňskou účast ve StarDance, mluví o hereckých zkušenostech ve filmu i seriálech a vysvětluje, jak od dětství překonával strach z vody.

    Celý rozhovor s Vavřincem Hradilkem si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.


    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • „Jsem hrdá na to, že jsem si svou kariéru udělala tím, že umím zpívat, a ne známostmi a saháním na kolínko. Na to jsem opravdu pyšná,“ říká světově uznávaná mezzosopranistka Dagmar Pecková, další host projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

    V rozhovoru zavzpomínala mimo jiné na to, jak se v první polovině 80. let, když byla coby sólistka operety Hudebního divadla Karlín na zájezdu v Moskvě, ubránila nevhodným dotekům tamějšího dirigenta – vlepila mu facku. „To byla strašná situace. Mohla jsem vlastně úplně skončit. Ale já se v tu chvíli nedokázala udržet. Bylo mi dvaadvacet. Mohlo to skončit velmi zle.“

    Stejnou situaci zažila o několik let později už coby sólistka opery v Drážďanech, v tehdejší Německé demokratické situaci (DDR). Následoval odchod ze souboru a přestup do Berlínské opery a pak dál na světová jeviště. „Takže dvě facky. Jeden byl sovětský soudruh, druhý byl dederonský soudruh.“


    V rozhovoru otevřeně mluví o náročném rozhodnutí přestat zpívat, o ostrých názorech, které zveřejňuje na Facebooku, či o ambici odkázat dalším generacím zavedený operní festival. Celý rozhovor s Dagmar Peckovou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video.


    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Předseda Ústavního soudu ve velmi otevřené zpovědi popisuje, jak jej ovlivnilo 40 let v taláru, co je pro něj noční můra, proč ve společnosti stoupá agresivita a co považuje za zásadní chybu po listopadu 1989.

    „Byly to politické proklamace, ale nic se s tím pořádně nedělalo,“ říká Josef Baxa, předseda Ústavního soudu, proč se společnost nedokázala po pádu komunismu vypořádat s justičními zločiny napáchanými na nevinných lidech před rokem 1989.

    „Ti původci zločinů tehdy na začátku devadesátých let nebyli šouraví stařečci, to byli lidé ve věku, jako jsem dneska já. Myslím si, že to je jedna z věcí, která ve společnosti přetrvává: ti lidé (jejich oběti, pozn. red.) sice byli rehabilitováni, ale kde je odpovědnost těch původců? Ať to byli příslušníci Státní bezpečnosti, nebo to byli prokurátoři, nebo to byli soudci?“

    Josef Baxa se v rozhovoru, který je součástí projektu Galerie osobností, vrací i ke své předlistopadové kariéře soudce a velmi kriticky hodnotí, jak mohlo jeho rozhodování - ve 25 letech, kdy se soudcem stal - asi vypadat: „Když si na to vzpomenu… Ten čerstvě upečený soudce si myslí, že všechno umí, protože před tím krátce udělal odbornou zkoušku, a teď prostě sype ty judikáty…“

    Teprve s přibývajícím věkem a zkušenostmi získává soudce podle Josefa Baxy ten správný přístup: „Najednou zjistíte, že opravdu není všechno tak, jak to na první pohled vypadá. Začnete pochybovat. A to je dobrá výbava.“

    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Bioložka Kateřina Rohlenová je ve svých 38 letech jednou z velkých nadějí české vědy. Společně s týmem s Biotechnologického ústavu Akademie věd, který vede, pracuje na nové metodě léčby nádorových onemocnění.

    Ráda a úspěšně bourá zažité stereotypy. Například ten, že pod slovem úspěšný vědec si představujeme především šedesátníka v saku a bílém plášti. Nebo ten, že žena-matka má být s dítětem do jeho tří let doma.

    Bioložka se zkušeností ze světových špičkových pracovišť, držitelka prestižní Ceny Neuron na podporu vědců, byla dalším hostem v Galerii osobností. „Doufám, že za dvacet let za námi bude spousta vyřešených věcí, spousta nových otevřených věcí, o nichž teď možná ještě ani netušíme… A taky doufám, že bude spousta lidí, kteří se mnou pracovali a posunuli se dál, a budou mít vlastní laboratoře a budou praktikovat úžasnou vědu.“

    Slova jako úžasný, fascinující či nadějný patří do jejího běžného slovníku. Ať už mluví o práci, svých kolezích či vlastní rodině.

    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • EXKLUZIVNĚ. „Neříkám, že výměna ministrů nakonec nemůže pomoci. Ale myslím, že by vláda měla začít tím, že zlepší komunikaci,“ říká prezident Petr Pavel v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

    Před rokem stál na prahu přímé prezidentské volby coby armádní generál ve výslužbě, nyní skládá účty po prvních devíti měsících ve funkci hlavy státu. „Jsem už poučeným optimistou: vím, že věci nejdou tak rychle, jak by si člověk představoval. Vím, že nejenom instituce, jakou byla armáda, ale o to víc česká společnost nebo jakákoliv společnost je jako letadlová loď. Prostě když se rozmyslíte, že otočíte kormidlem, tak než se to otočení projeví, tak to chvilku trvá,“ říká Petr Pavel v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

    Řeč přišla jak na aktuální problémy v Česku a ve světě a na prezidentovy vize, tak i na jeho kariéru vojáka v minulém režimu a později v NATO – a také na očekávání dalšího vývoje.

    Petr Pavel při svém březnovém nástupu do funkce oznámil, že chce v lidech probouzet to lepší a přispívat spíš ke spojování společnosti. Jakou vizitku mu ale dal nedávný průzkum agentury STEM, že v letošním roce se propadla důvěra mezi lidmi na historické minimum (ze 46 procent před dvěma lety odpovědělo nyní jen 26 procent, že se dá věřit ostatním lidem)?

    „Vnímám to jako svoji spoluodpovědnost, protože jsem součástí politického systému, mám možnost se k řadě věcí vyjadřovat. A přestože se snažím atmosféru spíše uklidňovat, poukazovat nejenom na kontext, ale taky na možnosti a schopnosti, které máme, abychom se z těch problémů dostali, tak vidím, že atmosféra se zatím spíše zhoršuje,“ odpovídá Petr Pavel v rozhovoru.

    „Jsem připraven dělat všechno, co je v mých silách, abych dál přispíval k tomu, že budou lidé schopni odlišit to, co je opravdu špatně, od toho, co se nám jenom předestírá. A že také budou cítit odhodlání s tím něco dělat. Že nejde jenom čekat, až se situace změní, nebo až ji někdo změní, ale že skutečně máme každý možnost tomu aspoň svým dílem přispět.“

    Vláda potřebuje Daniela Stacha

    Vláda Petra Fialy (ODS), která trpí velkou nedůvěrou veřejnosti, podle prezidenta doplácí na to, že lidé tolik nezkoumají, co jsou příčiny současných ekonomických potíží, tedy covidová pandemie a nyní Ruskem rozpoutaná válka v Evropě.

    „Kombinace těchto vlivů vede k tomu, že vláda musí přijímat opatření, která jsou v principu nepopulární. A samozřejmě většina lidí si současné problémy spojuje se současnou vládou. Málokdo se na to dokáže dívat tak, že by si vystopoval, kde jsou kořeny problému, který na nás dnes dopadá: ‚Prostě máme problémy dnes, dneska je u moci Fialova vláda, za všechno může logicky Fialova vláda.‘“


    Situaci ve společnosti podle něj vyostřují opoziční politici, kteří dnešní situaci vykreslují ještě v horších barvách, a to se potkává s tím, že vládní politici nedokážou efektivně komunikovat s veřejností.

    „Vláda by měla hledat pomoc u odborníků. Odborníků na komunikaci máme dnes celou řadu a nakonec i politický marketing je jenom marketing. Takže bude-li chtít vláda předestřít veřejnosti nějakou složitou myšlenku, no, tak je to stejné jako snažit se prodat nějaký složitý produkt. A v tomto případě si myslím, že by měla volit cestu, kterou já občas připomínám: vzorem Daniela Stacha, který se v České televizi snaží popularizovat vědu způsobem, který je mimořádně přijatelný pro řadu laiků.“

    Teprve když lepší komunikace nezabere a odhalí omezené kapacity konkrétních členů vlády, pak by bylo podle Petra Pavla dobré přistoupit k personálním změnám: „Začít bychom měli tím, že se pokusíme najít cestu, jak ta opatření vysvětlit, a teprve v okamžiku, kdy se ukáže, že to není neschopností komunikovat, ale opravdu neschopností připravit řešení, které vede k cíli, tak pak má smysl teprve uvažovat o výměně ministrů.“

    Prověrka pro Petra Koláře?

    V rozhovoru se prezident vyjadřuje i k personálním změnám, které během prvního půlroku na Hradě musel udělat ve své kanceláři, a k tomu, proč jeho poradce alias „přítel po boku“, bývalý diplomat a dnešní konzultant zbrojařského holdingu Colt CZ Group Petr Kolář, neprojde bezpečnostní prověrkou, ač se na ni chystal.

    „Petr Kolář chtěl být naprosto transparentní, a proto tím oznámením, že si požádá o prověrku, chtěl říct, že je i dnes dostatečně důvěryhodným, aby prověrku získal. A samozřejmě, pokud je v pozici poradce, byť velice volného poradce, tak tu prověrku spojil s Hradem. Když jsme ale udělali důkladnou analýzu toho, do jaké míry Hrad jako instituce státu může, nebo nemůže vyžádat pro někoho bezpečnostní prověrku, tak jsme dospěli k závěru, že při tak volném pracovním vztahu, jako má Petr Kolář, nemůžeme za něho požádat o prověrku, aniž bychom porušili pravidla,“ uvádí prezident.

    Na jeho vztahu s poradcem Kolářem se prý nic nemění. To, že i pro Koláře samotného bylo oznámení, že o jeho prověrku Hrad žádat nebude, překvapující, Petr Pavel komentuje slovy: „Je vidět, že všude je prostor pro zlepšování komunikace.“


    Naivita, s níž jsem vnímal svět

    Někteří oponenti Petru Pavlovi vyčítají, že byl příslušníkem komunistické armády. On sám svůj tehdejší postoj k minulému režimu popsal před čtyřmi lety v knize V první linii slovy: „Patřil jsem k těm nadšencům pro všechno, co bylo prezentováno jako správné.“ Nyní v rozhovoru o této fázi svého života mluví velmi otevřeně jako o jedné z největších životních lekcí.

    „Samozřejmě že mě může zpětně, aniž bych měl jakoukoliv možnost to vrátit, mrzet naivita, se kterou jsem tehdy některé věci vnímal. Mnohokrát jsem říkal, že člověk je do značné míry produktem toho, do jakého prostředí se narodí. Kdybych se narodil do rodiny disidenta, asi bych měl úplně jinou životní dráhu,“ říká prezident Pavel. „Mohu litovat naivity, že jsem neviděl věci kolem, ale zároveň si říkám, že jsem se v té době těžko mohl chovat jinak, když jsem neměl jiné vzory, neměl jsem to s čím srovnávat. Dneska je situace úplně jiná.“

    Díky tomu, že už v 80. letech studoval cizí jazyky a od roku 1988 měl státnice z angličtiny, dokázal po pádu komunistického režimu v roce 1989 rychle využít příležitost a jet jako mladý voják na zkušenou do struktur NATO, konkrétně na kurz do Spojených států amerických.

    „Pro mě to byla ohromná zkušenost, takhle napřímo vidět, jak funguje západní svět. Uvědomil jsem si i podle toho, jak se tam k nám tehdy chovali, v jak obrovském množství bludů jsme žili nejenom do 89., ale dokonce i krátkou dobu potom. Jak zkreslený pohled jsme měli na to, jak nás vnímají a jak s námi budou zacházet.“

    Kdy a proč se rozhodl kandidovat na prezidenta a jakou roli v tom sehrál bývalý premiér Andrej Babiš? Co nás i svět podle Petra Pavla čeká v příštím roce? Z čeho čerpat optimismus? Jak se mu podařilo předělat se z introverta na extroverta? A pořád mu manželka říká, že „na všechny lidi kolem je milej, a když přijde domů, je protivnej“?


    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na ...
  • Vypravěč československých a moderních českých dějin Pavel Kosatík, autor mnoha úspěšných knih a televizních cyklů, se pustil do srovnání současné a minulé hlavy státu a vysvětluje, v čem spočívá síla Petra Pavla.

    „Já jsem ho v druhém kole volil a patřím k lidem, kteří si myslí, že tím polistopadovým odčinil to předlistopadové. Nerad naslouchám těm ‚hejtrům‘, které k mému překvapení pořád baví znovu vytahovat to, co dělal Petr Pavel před rokem 1989,“ říká Pavel Kosatík v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

    „Mnoho Pavlových oponentů jsou úctyhodní lidé, kterých si jinak vážím. Ale podle toho, s čím se nejčastěji setkávám, se mi zdá, že ti oponenti jsou spíš lidi, kteří toho sami proti totalitě možná nevykonali až tak moc a někdy to verbálně dohánějí zpětně. A současný prezident jim k tomu hraje roli jakéhosi fackovacího panáka.“


    Petru Pavlovi část veřejnosti vyčítá jeho předlistopadové angažmá v komunistické armádě, Kosatík naproti tomu oceňuje jeho zásluhy po listopadu 1989, tedy působení na vojenských misích ve válečných oblastech nebo působení na vysokém postu Severoatlantické aliance.

    A říká, co od hlavy státu očekává: „Na toho člověka by měl být takový pohled, aby rodiče měli chuť ho ukazovat dětem. A že, symbolicky řečeno, ten stát má smysl, když v jeho čele stojí takový chlapík, který má kuráž, nebojí se a dobře nás mezinárodně reprezentuje.“

    Pavlova předchůdce Miloše Zemana naopak Kosatík považuje za „nihilistu“, kterému by ani nechtěl věnovat žádnou svou knihu. „Myslím si, že je lepší znázornit někoho, kdo ten život, byť to měl těžké, nějak dobře odvedl, než o někom, kdo ty věci ‚voral‘, napsat, že je ‚zvoral‘. Jasně, že by mě zajímalo, jak on to s těmi Rusy a Číňany přesně měl a kdy co začalo a co přesně byla příčina těch následků, které známé, ale to určitě zvládnou jiní.“

    Pavel Kosatík, držitel několika prestižních ocenění včetně Ceny Ferdinanda Peroutky nebo Ceny Toma Stopparda, zůstal i během rozhovoru věrný svému nemilosrdnému pohledu na to, jak se někteří lidé dokáží zpětně považovat div ne za hrdiny a přitom se v těžkých časech „schoulí do svých chaloupek, aby přečkali déšt a bouřku“.

    Zmínil to zejména v souvislosti se šířícími se názory některých lidí z poslední doby, že se cítí unaveni válkou na Ukrajině. „Oni se tím cítí unavení jenom v té podobě zpravodajství. To mně přijde… nevím, jestli úplně vkusné. Pořád si myslím, že solidarita s Ukrajinou je povinností, od které nejde uhnout pod žádnou záminkou. Tím spíš, že my jsme malý stát a na solidaritě ostatních budeme vždycky závislí. A kdo si to z minulosti nepamatuje, tak je prostě trouba. Proto bychom měli myslet na každého, kdo momentálně, když my jsme na tom třeba o trošičku líp, tu pomoc potřebuje.“

    Pavel Kosatík se u velké části veřejnosti proslavil svým cyklem České století, které společně s režisérem Robertem Sedláčkem uvedli v České televizi přesně před deseti lety. V devíti příbězích přiblížili zlomové okamžiky z historie československého státu. Teď, po třiceti letech samostatné České republiky, napadly Pavla Kosatíka další možné „letopočty“, o kterých by rád napsal. Jeden se týká plíživého, ale čím dál viditelnější ruského vlivu, a další by byl o Andreji Babišovi a jeho „uchvácení státu přes ministerstvo financí až do úřadu předsedy vlády“.

    „Kdyby k tomu svolil nějaký odvážný ředitel televize, tak bych navrhoval, abychom se tímhle zabývali,“ říká dnes autor Českého století.

    Proč říká, že mu kniha „Jiný T.G.M.“ dala nejvíc zabrat a je rád, že její psaní vůbec přežil? Proč se teď věnuje právě Bedřichu Smetanovi a co chce knihou o něm dokázat? Jak se slovenskému publiku líbí jeho knihy o Slovácích? A proč považuje způsob výuky dějepisu ve školách za katastrofu?


    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Jan Hrušínský, pokračovatel slavného hereckého rodu, vede už dvacátým rokem pražské Divadlo Na Jezerce. Bez grantů a státní podpory se těší zájmu diváků i odborné kritiky. A občas udělá zkušenost i s některým z politiků.

    „Jedna z nejdůležitějších věcí u divadla je nenechat se otrávit. Učím se to celý život. Vždycky mě to někam srazí, když vidím nějaký podvod nebo nekalost z míst, kde to nečekáte,“ říká Jan Hrušínský v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

    Jelikož provozuje soukromé divadlo, které je v nájmu v budově v majetku Prahy 4, komunikaci s lidmi zvolenými do obecního zastupitelstva se nevyhne. Zároveň se potkává i s politiky, kteří bývají mezi hosty jeho představení.


    „Jedna z věcí, které jsem zdědil po tátovi (Rudolfu Hrušínském, pozn. red.), je jistá přímost v tom, co si myslím. Což není úplně dobrá vlastnost. Takže někdy to říkám, jak to cítím, a nepřináší mi to úplně ten kýžený výsledek, ke kterému bych došel, kdybych se choval diplomatičtěji. K nám do divadla chodí celá řada politiků a musím říct, že jsem mezi nimi poznal řadu velmi slušných lidí, většinou z řad senátorů, ale i mnoho politiků z jiných míst. Ale poznal jsem taky mnoho lumpů a zlodějů a lidí, se kterými bych si nepodal ruku.“

    V rozhovoru Jan Hrušínský zmiňuje případ, který mu sebral šest let života a kdy mu hrozilo, že divadlo postihnou velké finanční nesnáze.

    „Bylo to někdy kolem roku 2010, kdy mně byla akciovými společnostmi městské části ukončena bez mého vědomí smlouva na dodávky plynu. Přestože ve smlouvě s městskou částí jsem měl napsáno, že mám povinnost si zajistit dodavatele energií sám. A začaly se mi vracet zálohy. Měl jsem tehdy dodávky od Pražské plynárenské. Platili jsme asi 350 tisíc ročně za plyn, což byla cena odpovídající ceně na trhu. A v té době mi přišel návrh dodatku ke smlouvě, že nám plyn bude dodávat jiná akciová společnost a že zálohy budou 270 tisíc měsíčně, což je zdražení o tisíc procent.“

    Jan Hrušínský na to odmítl přistoupit a platit. Najal si právníka a šest let vedl bitvu s vedením městské části. Ačkoliv přesně ví, kdo z radních tuto situaci vytvořil, jeho jméno dnes zmiňovat nechce. Je rád, jak spor nakonec skončil: „Městská část to vyřešila tak, že mi platbu odpustili. Dokonce jsem se stal v té době čestným občanem Prahy 4,“ dodává Hrušínský už s hořkým úsměvem.


    Divadlo Na Jezerce se některými tituly na repertoáru hlásí – slovy svého ředitele – k apelativnímu divadlu, jak jej definoval v 60. letech režisér a dramaturg Divadla Na Zábradlí Jan Grossmann. U Jana Hrušínského hráli například hru o bratrech Mašínových nebo představení Ze života Čapka, dramatizaci úspěšného německého románu Už je tady zas! o fiktivním probuzení Adolfa Hitlera v současné, populismem nasáklé společnosti anebo taky původní hru Matěje Balcara Občan první jakosti. Ta si utahuje ze zažitých předsudků, rasismu a xenofobie a taky ze schopnosti hlupáků vybrat ve volbách toho nejlepšího.

    „Někdy kolem roku 2012 jsem začal mít dojem, že se jako společnost trochu vracíme před listopad 1989. S nástupem tehdy zvoleného prezidenta (Miloše Zemana, pozn. red.) se mnoho věcí začalo obracet a zpochybňovat,“ říká Jan Hrušínský. „Mám takový dojem, že jsme se v těch posledních osmdesáti letech nenaučili svobodně žít, zacházet se svobodou. Naučili jsme se přežívat, to umíme velmi dobře.“

    Že by si svými politickými názory rozhněval publikum, se nebojí. Sál v divadle bývá zpravidla vyprodaný – za dvacet let existence divadlo navštívilo na 1,5 milionu diváků. Své politické názory Jan Hrušínský neskrývá, naopak je často zveřejňuje na sociálních sítích, pravidelně přispívá svými komentáři do časopisu Neovlivní.

    „Často myslím na to, jak by můj oblíbený autor Chesterton (anglický spisovatel přelomu 19. a 20. století, pozn. red.) tu situaci pojmenoval. Představuju si, že by řekl, že v České republice je taková nouze o nevzdělané hlupáky, že jak se nějaký objeví, hned se za ním táhne celá ulice a všichni ho chtějí za svého vůdce. Možná že se do té Strakovky skutečně vrátí člověk, který není schopen odpovědět na otázku, kdo namaloval Hynaisovu oponu v Národním divadle, a řekne: ‚To fakt nevím.‘ A jestli spoluobčané takového člověka chtějí, aby je vedl, tak nevím, jestli to vypovídá víc o něm, nebo o nás.“

    Proč přestal žádat pro své divadlo o městské a státní granty? Kdy přišel o své herecké ambice? Jak se pracuje v rodinném divadle, kde působí manželka, dcera i zeť? A jak ho poznamenalo dětství a mládí v rodině slavného, ale komunistickým režimem šikanovaného herce Rudolfa Hrušínského?


    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Nejpopulárnější česká zpěvačka, držitelka více než dvaceti Českých slavíků, se rozhodla pro několik zásadních změn ve svém životě a kariéře. Promluvila o nich v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

    „To, že se něco děje, musí cítit každý empatický člověk. Já to neumím pojmenovat, ale jsou dny, kdy mám sevřené hrdlo a mám pocit, že se mnou něco kroutí. Všechny ty věci, které lidi rozdělujou. Všechny ty informace, které nás děsí. Ty, které námi manipulují a odvádí nám myšlenky tam, kde není dobře. Pryč od toho! Takže já jsem se rozhodla dělat v divadle jenom hezké věci a jezdit za lidmi, u kterých mám pocit, že mě potřebujou,“ říká Lucie Bílá v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

    Lucie Bílá se na vrcholu popularity drží už tři dekády. Svého prvního Slavíka v kategorii zpěvačka získala v roce 1996, od té doby jich přibylo dalších dvacet. Jestli zvítězí i v roce letošním, se dozví při zítřejším vyhlašování výsledků.

    „Na úspěch asi není žádný klíč. Možná – být tím posedlá, neuhnout, i když vám lidi mydlí schody, i když se vám spousta věcí nepovede. Naopak - kdyžtak z toho udělat záměr. A nespokojenost sama se sebou je pro mě hnací motor,“ vysvětluje svou dlouhodobou přízeň u posluchačů.


    Na začátku devadesátých let, v období spolupráce s autorskou dvojicí Ondřejem Soukupem a Gabrielou Osvaldovou, ji mnozí kritici považovali za průkopnici moderní populární hudby. Při zpěvu neváhala i křičet, v textech písní se nevyhýbala ani sexu či drogám. Ty doby jsou dávno pryč.

    „Myslím, že kdybych byla pořád takový provokatér, jako jsem byla před třiceti lety, tak teď už bych byla trapná. Omlouvám se těm, kteří by mě chtěli vidět v té kontroverzi doteď, ale já bych to dávno nepřežila,“ říká ve velmi otevřeném rozhovoru.

    Z Lucie Bílé se už před časem stala popová diva, hvězda velkých muzikálů, megastar vyprodávající velké haly v Česku i na Slovensku. Do toho se dlouhá léta netajila svými politickými názory. Nezapomenutelná je například její podpora Václavu Klausovi coby lídrovi ODS před volbami v roce 1998, před jedenácti lety zase otevřeným dopisem vyzývala poslance ke schválení církevních restitucí.

    I takové akce jsou pro ni už minulost. „V té době to bylo správně. Co jsem tehdy udělala pro pana prezidenta Václava Klause, nebylo politické gesto, ale bylo to lidské gesto. Cítila jsem, že se dějou nespravedlnosti, které mi strašně vadily. Teď si můj čas, moji energii ani moje jméno nikdo nezaslouží a asi bych to už neudělala. Nebudu se do toho pouštět. I kdyby mě mučili, už vám neřeknu, koho budu volit, protože to opravdu rozděluje. A já chci dělat lidem radost. To neznamená, že bych se bála, ale už vidím věci jinak. Můj úkol je teď jiný.“

    Jak říká, „doba je nemocná, napnutá, všichni jsou v takové zvláštní křeči. A citliví lidi to musí strašně těžce nést.“ Své politické názory si nechává už pro sebe.

    Další změnou je, že opouští velké koncertní haly. Letos, po patnácti letech, odešla i z Hudebního divadla v Karlíně, kde měla hlavní role ve velkých muzikálech (Carmen, Sestra v akci, Addamsova rodina), a plně se soustředí na hraní a produkování her ve svém Divadle Lucie Bílé v Praze poblíž Karlova mostu.

    „Velké koncerty, to je pro mě krok zpátky. Mám ráda takové, kdy je opravdu lidem v sále vidět do očí a můžu je obejmout svou energií, která je ve velkých halách nepřenositelná. Takže malá městečka, malé vesnice a lidi, kteří by do Prahy nikdy nedojeli, to je pro mě.“

    V létě vyrazila poprvé na turné s kapelou Čechomor. I při této zmínce se v rozhovoru vrací ke svým skličujícím pocitům z toho, co se ve světě děje: „Já jsem si chtěla zazpívat lidové písničky, které jsem zpívala s maminkou. A co víc udělat v téhle době, než upozornit na tu naši nádhernou zem, na náš nádherný jazyk, na vztah k té hroudě, kde jsme se narodili. To je podle mě jediná možnost, jak to přežít.“

    Momentálně rozjíždí své tradiční turné Bílé Vánoce Lucie Bílé. Letos ji na cestách po Česku a Slovensku čeká 27 zastávek a celkem 32 koncertů, vesměs v menších sálech. Výjimkou jsou dva speciální koncerty ve Státní opeře 9. prosince. „A těším se na nový rok, kdy mám v plánu pár věcí trošku překopat a změnit a možná zklidnit. Možná mám pár takových překvapení,“ naznačuje, že další změny budou následovat.

    Co netoleruje svým spolupracovníkům? Dokáže dnes, stejně jako před lety, hodit telefonem o zeď a „prokousnout displej“? Kdo ji v její kariéře nejvíc ovlivnil? A proč se rozhodla investovat do realit?

    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Mluvit o smrti a o tom, co nás možná čeká po životě, dokáže jeden ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana i ve svých 87 letech s humorem. Píše o tom i povídky a básně. A do toho je pořád i aktivním hercem.

    „Nejnovější vývoj této civilizace jako by smrt chtěl popřít. Popřít něco, co je neodvolatelné a čeká na každého. To je přece nesmysl. O smrti se má mluvit, má se o ní přemýšlet, ať už je to tak, nebo onak. Buď se to dozvíme až tam někde, anebo se nedozvíme nic. A spadla klec. Ale máme vědět, že každý z nás je konečný. Jak se ta smrt blíží a je neodvratná, tak se tím asi zabývám ještě víc než kdysi,“ říká s úsměvem na tváři Miloň Čepelka v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

    Za své zásluhy v oblasti kultury získal letos 28. října medaili od prezidenta Petra Pavla. „Jsem rád, že byli všichni kluci okolo mě taky rádi,“ reagoval na ocenění Čepelka. Mezi jeho nejbližší se už skoro 70 let počítá i Zdeněk Svěrák, s nímž se v roce 1954 potkal na vysokoškolských studiích. Později spolu působili v armádní redakci Československého rozhlasu, kde poprvé vznikl nápad rozvíjet příběhy mystifikační postavy Járy Cimrmana, a společně také v roce 1967 stáli u zrodu divadla.


    Nyní v rozhovoru Miloň Čepelka mluví mimo jiné o zlomových okamžicích z roku 1968, své životní chybě (vstup do KSČ), zákazu veřejného působení v dobách normalizace i fenomenálním úspěchu divadla, které má dodnes beznadějně vyprodáno. Zároveň také předpovídá, že po odchodu jeho a Zdeňka Svěráka divadlo skončí.


    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Bývalá ombudsmanka, právnička a signatářka Charty 77 Anna Šabatová se během krátkého působení v konzultačním sboru prezidenta republiky Petra Pavla pro výběr ústavních soudců musela zabývat i kandidáty se „stíny komunistické minulosti“.

    „To je téma, které nemám nějak zvlášť v oblibě. Každý se nějak vyrovnává sám. A společnost taky přijímá nějaká opatření,“ říká Anna Šabatová na otázku, jak se česká společnost vypořádala s minulostí před rokem 1989 a proč se tak intenzivně řeší ještě 34 let poté.

    Otázky padly během rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. Anna Šabatová, oceňovaná bojovnice za lidská práva, se letos na jaře podílela na návrhu, aby prezident republiky ústavním soudcem jmenoval soudce Vrchního soudu Roberta Fremra. Teprve po jeho schválení v Senátu se na povrch dostaly informace, že Fremr před listopadem 1989 vynesl více než sto odsuzujících rozsudků nad lidmi, kteří se rozhodli opustit komunistické Československo.


    „Přiznám se, že to množství mě zaskočilo. Přišlo mi to hodně,“ říká Anna Šabatová a dodává, že je ráda, že se Fremr nakonec rozhodl na funkci ústavního soudce rezignovat.

    „Kladu si otázku, jestli v něm není nějaká zvláštní přísnost a spravedlnost, která ho vlastně dobře kvalifikovala k těm dalším výkonům (po listopadu 1989 i u mezinárodního soudu, pozn.red.), a jestli se to taky nějak neprojevilo i v té minulé době,“ zamýšllí se Anna Šabatová. „My už se dneska těžko vžijeme do toho, jak ti lidi tehdy přemýšleli. On málokdo úplně přesně přizná, že mu přišlo normální, že se lidi za opuštění republiky posílají někdy do vězení a někdy dostávají podmínku.“

    Právě nejednoznačnost při posuzování toho, jak a proč se kdo v minulosti choval, je důvodem, proč Anna Šabatová nemá toto téma v oblibě. Jak se chovala ona sama, proč byla na začátku 70. let odsouzena na tři roky do vězení, jaký byl její život po podpisu Charty 77 a proč se po roce 1989 nedala na politickou dráhu, i o tom mluví v následujícím rozhovoru.

    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Trojnásobná olympijská vítězka se stala světovým unikátem, když na olympiádě v roce 2018 zvítězila ve dvou odlišných disciplínách – v alpském lyžování a snowboardingu. Tím ale sportovní záběr Ester Ledecké nekončí.

    „Přemýšlela jsem nad nějakým letním sportem, asi nad windsurfingem. To by bylo v létě hezké, do zimy už toho víc nenarvu,“ říká Ester Ledecká (28) v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

    Zní to částečně jako vtip, ale je vidět, že o tom šampionka zimních sportů vážně přemýšlí: „Chtěla bych o to usilovat. Zatím na olympiádě není ta disciplína, kterou dělám. Ale věřím, že ji tam ještě přidají.“

    Windsurfingu, který ji naučil otec, muzikant a skladatel Janek Ledecký, se věnuje hlavně v letních měsících během svého pobytu v Řecku, které považuje vedle Prahy a Londýna za svůj třetí domov. Kvůli sportovním přípravám a závodům tráví většinu roku mimo Českou republiku. Na rozhovor do studia Seznam Zpráv přijela po měsíčním soustředění v Chile a kratší zastávce v Itálii, po rozhovoru hned letěla do Londýna a následně na závody do Švýcarska.

    Držitelka tří zlatých olympijských medailí (2018 a 2022), dvacítky vítězství ve Světovém poháru, sedmi Křišťálových glóbů a taky titulů Sportovec roku či Sportovec desetiletí v rozhovoru mluví také o složitém vyjednávání se Svazem lyžařů ČR i o svém snu pro období po aktivní sportovní kariéře.

    Jak se cítí v pětici nejúspěšnějších sportovců české historie? V čem spočívají největší výhody šampionů? Jak funguje její tým? A jakou roli v její kariéře hrála a hraje rodina? Pusťte si celé interview!

    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Klára Melíšková sbírá za své role už 20 let filmové ceny, ale ještě před pár lety ji trápilo, co jí řekl kolega Ivan Trojan: „To tvé herectví nemá grunt. Takhle to nemůžeš dělat.“

    Jedna z nejobsazovanějších a také nejoceňovanějších českých hereček Klára Melíšková zažívá mimořádné období. Po březnovém ocenění – Českém lvu za hlavní roli asociální zdravotní sestry v televizní sérii Podezření – natočila další film a teď si dopřává období bez zkoušení a natáčení.

    „Nejsem ponořená v žádné roli, mám volno, všechno mě čeká až od ledna. Je to moc příjemné období, kdy se můžu věnovat sama sobě a dělat si, co chci,“ říká Klára Melíšková v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

    Vědomě, ale i pod vlivem okolností – covidové karantény či zatím své nejnáročnější role – se rozhodla pro několik změn, o kterých nyní mluví.

    „Před pár lety jsem si ujasnila, o co mi v herectví jde,“ říká a dodává, že v tom jistou roli sehrál kolega z Dejvického divadla: „Ivan Trojan mi asi před osmi, deseti lety řekl: ‚To tvé herectví, ono nemá grunt. Ty prostě jedeš na náhodu, buďto ti to vyjde, anebo ti to nevyjde. Takhle to nemůžeš dělat.‘ Mě se to tenkrát strašně dotklo. A trošku znejistilo. Ale zároveň jsem věděla, že má pravdu. Že to úplně přesně trefil. Od té doby jsem se začala pokoušet o to, aby to ten grunt mělo.“

    Role postav, do kterých je obsazovaná, pečlivě zkoumá, chce přijít na podstatu jejich jednání, aby hrála, jak říká, „z nějaké hloubky, že všechno, jakýkoliv váš úkon nebo jednání, je vědomé“. I díky tomu ji opustila dlouholetá obava, že je špatná herečka a že to jednou praskne. Tímto strachem trpěla navzdory tomu, že už od roku 2004 získala postupně čtyři České lvy za vedlejší ženské role.

    K hloubkovému ponoru do motivace jednání postavy ji přiměla i zdravotní sestra v televizní sérii Podezření. Za tu letos v březnu získala Českého lva za hlavní roli. Hrála ženu, která se s nikým nebaví, je na lidi kolem sebe protivná, nikdo ji nemá rád – a pro všechny je nakonec velmi jednoduché na ni hodit podezření, že to byla právě ona, kdo zabil pacientku v nemocnici.

    „Někdy se stane, že máte takhle obrovské štěstí, že vás potká postava, která je vám blízká, které rozumíte a dokážete ji v sobě rozehrát,“ říká Klára Melíšková a vysvětluje, čím jí postava byla blízká: „Jak se nějakou část života zabývám svými strachy a svojí nedokonalostí, svými stereotypy a svými poškozeními z dětství, z mládí, tak už těm principům aspoň trošku rozumím. A uměla jsem si nacítit, kudy jí to běží, proč je taková. To je to herecké hledání.“

    Hlavní téma televizní série – jak snadné a přitom ošidné je odsoudit druhé jen na základě pocitů či předsudků – mělo i pro samotnou herečku jistý terapeutický efekt.

    „Taky jsem mívala – nebo občas mívám – tendence odsoudit lidi na základě prvního dojmu. Vzít to šmahem.“ Někteří kolegové z divadla si ji kvůli tomu dokonce dobírali a říkali jí „paní chytrá“. „Cítím, že jsem trošku narazila. A řekla jsem si: ‚O tomhle si popřemýšlej a radši buď někdy zticha, než něco řekneš.‘“

    Velký zvrat do života i práce Kláry Melíškové – tak jako ostatních umělců – přinesla vynucená karanténa v době covidové pandemie.

    Nezačala pochybovat o smyslu své práce, jak se to stalo některým jejím kolegům v Dejvickém divadle: „V karanténě jsem ocenila ten totální odpočinek. Že jsem si mohla být úplně jenom sama se sebou, protože jsem věděla, že je na tom takhle celý svět. Že vám nikde nic neuniká. Byla jsem vděčná za to, že jsem se mohla uklidnit.“

    Bytostný klid a ticho, jak říká, si chce uchovat i v době postcovidové. „To je to, co mě doteď drží. Aby každý krok, každé jednání i v běžném životě, nejen při práci, při hraní, vycházely z toho klidu a ticha.“

    Jaká náhoda ji přivedla k herectví? Jak její kariéru ovlivnil Miroslav Krobot a co spolu plánují v Dejvickém divadle? Jak snáší, když si z ní kolegové utahují kvůli její oblibě meditací, ezoteriky a rodinných konstelací? A proč ji láká velké jeviště?

    Pusťte si celé interview!

    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Doyen mezi českými psychiatry, vysokoškolský učitel a publicista Radkin Honzák i ve svých 84 letech stále ordinuje, píše knihy a básně a jezdí po republice s oblíbenými přednáškami o syndromu vyhoření a psychopatech.

    Během šedesáti let, co se věnuje své profesi, „nasbíral“ obrovské množství příběhů a historek, jimiž neváhá prokládat každé své vystoupení či přednášku. Nejinak tomu bylo i během rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

    „Měl jsem pacientku, ta byla sedm let ‚těhotná se Stalinem‘, ale paní primářku neměla ráda, protože ta jí to rozmlouvala,“ říká například Radkin Honzák.

    Mluví o tom, že ve společnosti je na sto lidí zhruba jeden člověk trpící schizofrenií a pět lidí s těžkými depresemi. „A nahoře je jeden psychopat. Psychopatie je volný termín, neobsazený. A teď je tady parta (odborníků, pozn. red.), která by to ráda naplnila tím, že jsou to lidé, kteří primárně nemají strach. To je jejich problém. Jim chybí ten špagát od centra strachu, který nám tu zanechali dinosauři k uvědomění.“

    Právě kvůli této definici psychopata jako člověka „beze strachu a nervů“ vyvolávají Honzákovy přednášky velkou odezvu u publika. Lékař do této kategorie totiž řadí nejen lidi páchající nejtěžší zločiny, ale i řadu úctyhodných osobností.

    „Jak říká oxfordský profesor Kevin Dutton, hranice mezi sériovým vrahem a neurochirurgem je velice křehká, protože neurochirurg musí být taky bez nervů. Jde o to, jestli ten člověk má v sobě víc agresivity, víc blbé vychování, blbé dětství, anebo jestli je jak tatíček Masaryk,“ uvádí v rozhovoru jeden z příkladů Radkin Honzák.

    Pusťte si celé interview!

    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Režisérka dokumentárních filmů, které časosběrnou metodou zachycují třicet i více let dlouhé příběhy, občas musí obhajovat před některými kolegy i studenty na FAMU, proč nebojuje za lepší svět.

    Protagonistům svých filmů, což někdy bývají delikventi, drogově závislí či prostitutky, platí honorář za den natáčení. Ve filmech, jako byl René, Katka či Anny, dlouhá léta mapuje jejich životní karamboly, aniž by zasahovala „do děje“. Za obojí občas čelí kritice.

    „Je to věc častých debat a opravdu velkých sporů. Je to tak, že dokument má strašné množství podob. Jsou filmaři, kteří jsou aktivisté a jejichž cílem je něco měnit. Zatímco já se snažím zachycovat a doufám, že když to diváci uvidí, tak tím se třeba něco změní. Ale nejsem aktivistický režisér,“ říká Helena Třeštíková v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

    „Na FAMU je aktivismus oblíbená metoda“

    Uznává, že proti sobě občas má i nemálo svých studentů na filmové akademii.

    „Na FAMU byly těžké chvíle. Už jsem tam přes dvacet let a vydržela jsem tam leccos Chvílemi to ve mně teda opravdu vibrovalo, ale říkala jsem si, že člověk musí vydržet všechno,“ popisuje režisérka. „Na FAMU je aktivismus oblíbená metoda. Vždycky studentům říkám: Jsou různé způsoby. Berte mě jako jednu z možností. Hledejte.“

    Za své filmy natáčené časosběrnou metodou sbírá ale uznání diváků a také odborných porot na mezinárodních festivalech. Za film René získala v roce 2008 "evropského Oscara" - cenu Evropské filmové akademie (EFA) - za nejlepší evropský dokument na festivalu Prix Arte v Kodani, letos v květnu pak na festivalu dokumentárních filmů v Barceloně obdržela cenu za mimořádné celoživotní dílo.

    „Tak to víte, to člověka hrozně dojme a potěší,“ říká k tomu v rozhovoru Helena Třeštíková.


    Pusťte si celé interview!

    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.
  • Příští rok oslaví sedmdesátku, ale má za to, že to největší v životě zažil na přelomu 80. a 90. let, když mu bylo necelých čtyřicet. Teď se Michael Kocáb naplno věnuje hudbě a společně s Michalem Horáčkem píšou operu pro Národní divadlo.

    „K dnešnímu dni už máme napsaný scénář, jak by opera měla jít od začátku do konce. Teď přichází období, kdy bude Michal psát texty, pak já začnu psát hudbu. To, co zatím Michal napsal, je nádherné,“ říká Michael Kocáb, další host v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

    Operou s názvem Vyhnání ďáblů z Arezza autorská dvojice de facto navazuje na svou spolupráci z poloviny osmdesátých let, kdy na scéně Laterny magiky uvedli legendární představení Odysseus. Nyní chtějí své nové dílo nabídnout Národnímu divadlu. Opera by měla být hotova nejpozději v roce 2025.

    Námět vychází z duchovního příběhu, který ve 13. století zpracoval ve své fresce italský malíř Giotto di Bondone, nicméně v dnešní době bude podobenstvím k barbarství ruských okupantů na území Ukrajiny.

    Michael Kocáb s Michalem Horáčkem sehráli na konci osmdesátých let – v rámci své iniciativy MOST - zásadní roli při zprostředkování kontaktu protikomunistické opozice s vládnoucím režimem. Kocáb se pak v listopadu 1989 aktivně účastnil zásadních rozhodnutí v centru Občanského fóra a v lednu 1990 byl iniciátorem „vyhnání ďáblů“ neboli sovětských okupantů z roku 1968 z území Československa.

    „Během sametové revoluce se mi podařilo několik nejzásadnějších a v jednom případě přímo světoborných úspěchů - to když se mi podařilo zrušit smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk. To byla díra na politickém trhu. Nikdo do toho nechtěl jít,“ říká v rozhovoru Michael Kocáb. Poslední sovětský voják odešel z území Československa v červnu 1991.

    Pusťte si celý rozhovor!

    Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

    Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.