Avsnitt
-
Zatímco sestavování celého našeho žebříčku provázely celkem velké diskuze, na prvním místě jsme se shodli docela snadno. Album Straka v hrsti má totiž všechno, co má dokonalé album mít a ještě něco navíc. Historie téhle desky je poměrně komplikovaná – album bylo nahráno už v roce 1982, ale protože skupina byla následně na několik let zakázána komunistickým režimem, oficiálně vyšlo až v roce 1988. Album se mezitím ale šířilo mezi lidmi na nelegálních kopiích a stalo se tak naprostým kultem mnohem dřív, než regulérně vyšlo. I když Pražský výběr byl původně čistě jazz-rockový projekt Michaela Kocába, na začátku osmdesátých let vznikla jeho nová legendární sestava, kdy Kocába doplnili kytarista Michal Pavlíček, basista Vilém Čok a bubeník Jiří Hrubeš. Všichni byli fantastičtí muzikanti a to jim umožňovalo se naprosto neotřele a invenčně „zmocnit“ tehdy moderních žánrů, jako byla nová vlna nebo punk rock a vytvořit svůj vlastní originální styl. Výsledkem bylo album Straka v hrsti, které je doslova napěchováno silnými muzikantskými nápady, od začátku do konce fantasticky šlape a má skvělý zvuk. A i když texty jsou často v nesmyslné „svahilštině“, případně jsou to lehce bizarní hříčky z pera Františka Ringa Čecha, deska má silnou a semknutou atmosféru, která s naprostou stejnou intenzitou funguje i dnes, víc jak čtyřicet let od jejího vzniku.
-
Debut PSH byl ve své době v rámci tuzemské scény velkou revolucí a dnes už patří mezi klasiku, nejen v rámci hiphopového žánru. Sice nešlo o vyloženě první rapovou desku v ČR (jasně, Chaozz vydávali alba dřív), ale byla to první dospělá rapová deska, první deska, která byla naprosto autentická a kvalitativně nezpochybnitelná. Ačkoliv byli PSH aktivní už od roku 1993, první regulérní album neuspěchali a dobře udělali. Inteligentní a na svou dobu absolutně fresh produkce DJe Wiche a skvělé texty, které nemají slabší momenty, odzbrojují svou upřímností a není v nich absolutně nic trapného. PSH se podařilo natočit generační manifest lidí, co dospívali na konci devadesátých let a podařilo se jim s ním oslovit i posluchače mimo hiphopovou scénu. Jasně, s odstupem může jejich tehdejší „mír a láska postoj“ působit trochu naivně, ale tak to tehdy v českém rapu opravdu bylo a je vlastně strašně sympatické, že na desce není ani náznak machismu, sexismu nebo násilí.
-
Saknas det avsnitt?
-
Album, které nejen proslavilo kapelu samotnou, ale zároveň předběhlo svou dobu. Tata Bojs se na své druhé řadové desce povedlo propojit hned několik hudebních světů dohromady – alternativu s popem a taneční hudbu s rockem. Prostě namíchali všechno, co jim přišlo pod ruku, ale výsledek není vůbec zmatený, naopak působí přirozeně a stále svěže. Deska obsahuje několik opravdu hitů, na druhou stranu ale i řadu ostrých pasáží a dokonce dojde i na citaci Bedřicha Smetany. V neposlední řadě deska vyčnívá z české produkce specifickými texty se spoustou slovních hříček i druhých plánů, stejně jako precizním a přitom odvážným zvukem, díky kterému se etabloval do té doby neznámý producent Dušan Neuwerth. Tata Bojs dokázali zkombinovat perfekcionismus s nadhledem a Futuretro právem nechybí v žádném relevantním přehledu významných tuzemských nahrávek.
-
Tři sestry patří k těm kapelám, které na sebe svou debutovou deskou upletly bič. I když fungují úspěšně dodnes, jejich první deska zůstane už navždy nepřekonatelná. I v tomto případě je kvalita nahrávky daná tím, že obsahuje sebraný materiál z delší doby, kdy nešlo desky vydávat, a tak všechny písničky vznikly velmi přirozeně a bez jakýchkoliv tlaků. Kouzlo Kovárny je v tom, že bez příkras a naprosto trefně vystihla tuzemskou hospodskou kulturu. Frontman a hlavní textař Fanánek pomocí příběhů o postavičkách z Braníka zachytil život po putykách tak bravurně, že těm písničkám rozuměli a milovali je jak nic neřešící učni, tak intelektuálové z vysokých škol. Album má na rozdíl od pozdější tvorby Sester velmi silnou a naprosto autentickou atmosféru s až melancholicko-existenciálním nádechem.
-
Na své čtvrté desce Homo Fonkianz se J.A.R. konečně našli. První album, které natočili v dnešní desetičlenné sestavě, přináší ten fascinující mix dokonalého muzikantství a zběsile nekompromisních, byť jazykově vždy zajímavých textů Oty Klempíře a Michaela Viktoříka. Na desce dostává hodně prostoru i Dan Bárta a J.A.R. jsou díky tomu mnohem písničkovější než v minulosti. Roman Holý jako producent a hlavní autor hudby pak drží tu svéráznou partu pohromadě svou soustředěnou produkcí a typickým skladatelským rukopisem. Celá nahrávka naprosto suverénně šlape, dodnes zní až nečekaně svěže a je základním kamenem dnešního v podstatě už legendárního statusu kapely.
-
Třetí album naší největší porevoluční kapely je po právu považováno za jejich nejlepší desku. Album produkoval Ivan Král, který od tehdy poněkud rozevlátých rockerů požadoval „americký přístup“ a tedy přísnou disciplínu a možná právě proto se podařilo nahrát tak sevřené album, které nemá slabá místa. I když se Lucie stala u nás absolutním mainstreamem, je skvělé, že kvůli tomu muzikanti nemuseli dělat žádné kompromisy. Naopak - Černý kočky… jsou zvukově i textově nejtvrdší deska v diskografii kapely a to i přesto, že nejslavnější singly z alba jsou paradoxně pomalé skladby jako L’aura nebo Sen. Lucie měla vždy svůj nezaměnitelný autorský rukopis a obrovské charisma, dokázali napsat rádiové hity, které přežijí asi už navěky, ale jejich hudba v sobě měla zároveň i názor a sympatickou drzost.
-
Zatímco u některých kapel bylo složité vybrat do našeho žebříčku jen jednu desku, u Mňágy a Žďorp byla volba naprosto jasná. To rozhodně neznamená, že by od svého debutu už nic dobrého nenatočili, ale jen první deska Made In Valmez má dodnes opravdu kultovní status. Tím, že materiál na album vznikal v průběhu osmdesátých let, kdy kapela těžko mohla vydávat oficiální nahrávky, bylo z čeho vybírat a na desku se dostaly samé silné skladby, u nichž nálepka „valašských The Smiths“ není vůbec mimo. Frontman a výhradní textař Petr Fiala geniálně shrnul pocity svojí generace a je až magické, že i když dnes je úplně jiná doba, je v nich něco existenciálně univerzálního, co oslovuje pořád nové a nové ročníky.
-
Hostem Expres FM byl tentokráte Tomáš Konůpka známý jako Ikon. V těchto dnech mu vychází sólové album, které pokřtí 9. listopadu. Nejen o jeho vzniku si popovídal s Vladem z Večerní show.
IKON, vlastním jménem Tomáš Konůpka, je český zpěvák, hudebník, skladatel a hudební producent. Jako bubeník byl stálým hostem a producentem ve skupině Mydy, s níž vystupoval například na festivalech Glastonbury nebo Sziget. V minulosti s Janem Pospíšilem tvořil základ formace Android Asteroid. Vystudoval Konzervatoř a VOŠ Jaroslava Ježka v Praze. Byl žákem profesora Miloše Veselého. Po studiích založil rap-soulovou skupinu Navigators. Její první singl Happy byl nasazen v denní rotaci MTV Europe. Z jeho právě vydaného sólového alba vyšly zatím tři singly doprovázené videoklipy – Waiting, Night a Love.
-
Jediné studiové album skupiny Flamengo, které natočila ve své nejsilnější sestavě s Vladimírem Mišíkem za mikrofonem, je obecně považováno za jedno z nejlepších tuzemských rockových alb historie. Nahrávka měla na svou dobu fantastický zvuk, byla postavena na naprosto precizním muzikantství, žánrově se pohybovala někde mezi jazz rockem a psychedelií a v kontextu ponurých sedmdesátých let zněla velice svobodně. Deska držela krok s tím, co se tehdy dělo v zahraničí a Flamengo navíc dokázali, že taková hudba funguje i s českými texty. Ostatně o ty se postaral ten nejpovolanější – Josef Kainar, jeden z naprostých klasiků české poezie, který se ale bohužel vydání desky už nedožil.
-
Kapela Oceán byla v kontextu domácí scény velkými inovátory a průkopníky. Legendární je samozřejmě i jejich debut Dávná zem, ale druhá deska Pyramida snů je zvukově i skladatelsky ještě o kousek dál. Vlastně člověk při jejím poslechu žasne, jak moc dobře a aktuálně zní víc jak třicet let od vydání. Kapela byla v době vydání alba na vrcholu, a i když na rozdíl od debutu vznikalo pouhý rok, obtiskla se do něj euforie z úspěchu první desky. Oceán byl obrovským fenoménem devadesátých let, kolem kapely vznikla de facto vlastní subkultura a bylo kolem něj spoustu emocí, ale hudba to přežila a Pyramida snů patří jednoznačně mezi nejlepší desky domácí pop music.
-
Přiznáváme bez mučení, že se nám do naší padesátky nepodařilo vtěsnat všechny nahrávky z domácího folku a country, které by si to zasloužily, ale tahle deska tu být prostě musela. Je to totiž naprosto dokonalý debut, který je bez přehánění narvaný hity, z nichž většina už dávno zlidověla. Wabi Daněk se na rozdíl od některých svých kolegů vyhýbal romantickému patosu, jeho skladby jsou civilní a absolutně ze života. Díky tomu působí naprosto nadčasově, fungují spolehlivě dodnes a milují je i lidé, které byste na „čundr“ nevyhnali ani plamenometem.
-
Zatímco prví deska Moniky Načevy, kterou produkoval Michal Pavlíček, byla rocková, na té druhé udělala charismatická zpěvačka zásadní otočku. Postavila novou kapelu mladých muzikantů, jako producenta oslovila Honzu Muchowa a vzniklo tak jediné skutečně trip-hopové album v tuzemských dějinách.
Ta deska je stejně působivá jako Portishead, a navíc v češtině. Krásné a hluboké texty napsal Jáchym Topol a Načeva se s nimi dokázala sžít způsobem, z něhož se dodnes tají dech. Celé album má neuvěřitelně omamnou a vtahující atmosféru a i po těch letech zní pořád skvěle.
-
Na své druhé sólové desce se Vladimír Mišík vydal od spíše folkového debutu k rockově plnokrevnému soundu. Sekundovala mu k tomu skvělá doprovodná kapela Etc...plná prvoligových muzikantů a výsledkem byla ve své době a v kontextu tuzemské scény velice progresivní nahrávka. I přes řadu aranžérských vychytávek je základem ale pořád Mišíkův charismatický vokál a silné texty, včetně těch od básníků Josefa Kainara a Václava Hraběte. Album navíc obsahuje legendární baladu Variace na renesanční téma, což je z debat jedna z nejsilnějších skladeb české hudební historie.
-
Z dnešního pohledu je vlastně nepochopitelné, proč tak dlouho trvalo, než se pardubická Vypsaná fixa dočkala zaslouženého respektu. Vždyť třeba první ceny Anděl se dočkali až letos, po devětadvaceti (!) letech existence! Diskografie kapely je vzácně vyrovnaná, nelze jasně říct, která z jejich deseti desek je skutečně ta nejlepší. Ale my jsme nakonec vybrali jejich debut Brutální všechno, protože na něm definovali všechno to, proč je tahle kapela tak charismatická. Totální energie, talent na kytarové hitovky s velkými refrény a hlavně Márdiho fantasticky fantaskní a naprosto originální texty. V nich se to hemží fiktivními postavičkami a haldou literárních a popkulturních odkazů, ale zároveň jsou v nich ryzí emoce, které i po tolika letech dokáží oslovovat nové a nové generace.
-
Neexistuje mnoho desek, které by svým významem přerostly hudební scénu a staly se de facto součástí národní historie. Pro debut písničkáře Karla Kryla to ale platí stoprocentně. Album, které bylo krátce po vydání zakázáno (kusy, které se nestihly prodat, byly údajně na dvoře vydavatelství rozřezány cirkulárkou), zachycuje nejsilněji atmosféru konce šedesátých let, kdy nádech svobody utnuly ruské tanky. Slavná titulní píseň je přímou reakci na okupaci a stala se symbolem té ponuré doby, ovšem album je plné i dalších silných a slavných skladeb jako je Anděl, Salome, Král a klaun nebo Morituri te salutant. Kryl byl samozřejmě skvělý textař s vlastní nekompromisní poetikou, ale měl i talent pro silné melodie a celou desku v pohodě utáhne bez aranžérských okras pouze se svým hlasem a akustickou kytarou.
-
Ostravští Buty jsou další z těch několika málo tuzemských kapel, které si prostě s nikým jiným nespletete. Svérázná skupina samorostů kolem Radka Pastrňáka, kterým se i přes totálně nehvězdnou image podařilo stát v devadesátých letech mainstreamem, což z dnešního pohledu působí skoro jako zázrak. Úspěch Buty byl ale zcela zasloužený a my ze jejich vyrovnané diskografie vybíráme průlomové druhé album Ppoommaalluu, které později vyšlo i v rozšířeném vydání se soundtrackem k filmu Jízda, v němž hrál Radek Pastrňák jednu z hlavních rolí. Hudba Buty, to je naprosto specifická směs bravurního muzikantství, kompozičně dokonalých písniček a odzbrojující poťouchlosti v textech, kdy si nikdy nemůžete být úplně jistí, jestli to autoři berou vážně nebo si z vás dělají legraci.
-
Debutová deska kapely Olympic je naprostou klasikou naší hudební scény a to už jen proto, že to byla historicky první tuzemská rocková deska s originálními, tedy nikoliv převzatými songy. Olympic byl tehdy logicky jakousi českou odpovědí na Beatles, ale i přes zjevnou inspiraci dokázalo hlavní autorské duo Petr Janda/Pavel Chrastina napsat na desku spoustu skvělých písní, z nichž ty nejslavnější jako energická Želva, baladická Snad jsem to zavinil já nebo jemně potrhlý Dědečkův duch přežily dodnes. Členové Olympicu byli navíc tehdy už skvěle vyhraní a vznikla na svou dobu velice svěží nahrávka, která suverénně držela krok s tím, co se dělo venku.
-
Debut Monkey Business je po všech stránkách nabušená nahrávka. Jsou tu v podstatě samé hity, jsou tu skvělé muzikantské výkony a spousta invenčních nápadů, je v tom nadhled i hvězdní hosté v podobě Freda Wesleyho (dechař od James Browna) a Davida Williamse (kytarista od Michaela Jacksona a Madonny). Monkey Business přišli na scénu naprosto suverénně, měli jasnou vizi, kterou se jim podařilo dotáhnout. A výsledkem je tahle uvolněná, energická a pozitivní deska, která nemá slabé místo.
-
Pokud máme z vyrovnané diskografie kultovní jesenické kapely Priessnitz vybrat jen jednu nahrávku, bude to právě jejich druhá deska Nebel, na které svou sudetskou poetiku dotáhli k dokonalosti. Deska má vtahující atmosféru, dokonalé texty Jaromíra Švejdíka a skvělé kytarové riffy Petra Kružíka, a i po třiceti letech zní naprosto autenticky a nadčasově. Mimochodem - je až fascinující, jak moc tu Priessnitz připomínají zahraniční kytarové kapely jako Interpol nebo Editors, které ovšem v době vzniku téhle desky ještě neexistovaly.
-
Jakou hudbu rád poslouchá a co si myslí o hudebnících? Koho by na rozhovor nepozval? A jaké má koníčky? Poslechněte si v dnešní epizodě Večerní show.
Čestmír se narodil v Táboře a podobně jako husité brzy přitáhl do Prahy. Studoval práva a mediální studia. Minulý čas nedokonavý je použitý záměrně. V médiích pracuje přes 10 let. Začínal na ČT24 jako redaktor a později editor zpráv ČT24. Spolupracoval jako koeditor na přípravě Událostí, komentářů s týmem Martina Veselovského a Daniely Drtinové. S nimi se později znovu setkal v DVTV, kde se jako dramaturg a editor podílel například na Novinářskou cenou ověnčeném rozhovoru s Martinem Konvičkou a stovkách dalších.Z DVTV odešel rozjet rozhovorový pořad pro Czech News Center. Nakonec se dostal do Reflexu, na kterém vyrůstal a který ho do jisté míry formoval. Baví ho lidé a jejich příběhy, politici víc než politika. Baví ho přirozená diskuze a posouvání vlastních hranic. Zásadní roli v jeho životě hraje hudba. A tetování. Hrdinou je pro něj Bojack Horseman, ideální kulisou Boards of Canada a dunivé techno.
- Visa fler
