Avsnitt
-
„Diskuse o překladatelství a problémech v oblasti literárních překladů. Hovoří se o kvalitě překladů, problémech s honoráři, podmínkách pro překladatele a také o roli nakladatelství v procesu překladu a problémech s kvalitou překladů. Diskuse se také dotkla tématu umělé inteligence a strojového překladu, přičemž jeden z účastníků uvedl, že se nebojí nahrazení překladatelské práce umělou inteligencí. Na závěr se účastníci shodli na tom, že je důležité, aby se čtenáři zajímali o kvalitu překladů a podporovali dobré překladatele.“ Tak pravila umělá inteligence po poslechu tohoto Salonu Echa.
A nelze říct, že by neměla pravdu! Ona diskuse ale naštěstí snad přece jen byla živější, než se takto suše a kostrbatě zhodnoceno může zdát.
Pozvání Jakuba Peřiny do debaty přijali: překladatelé Viktor Janiš, Ladislav Nagy, Alice Flemrová, Radka Smejkalová a odborník na strojový překlad Ondřej Bojar.
-
Hostem Pavla Štrunce v Hrotcastu byla členka Národní ekonomické rady vlády a hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská. Mluvilo se především o tom, jak se vláda premiéra Fialy staví k rozpočtové odpovědnosti a jaký je rozpočet na rok 2025, který nakonec podepsal i prezident.
Váhání Petra Pavla podle Heleny Horské může symbolizovat jeho snahu vymezit se vůči vládě. "Prezident dává najevo, že je nezávislou hlavou státu a není automatickým spojencem vlády," říká Horská.
Dle ní také využil situace k diskuzi o některých sporných bodech rozpočtu.Horská označuje současný státní rozpočet za oběť legislativního chaosu. Poslanecká sněmovna podle ní funguje neefektivně, což brání včasnému schvalování klíčových zákonů, jako jsou důchodová reforma nebo změny daňového systému. "Legislativní kultura v České republice potřebuje zásadní změnu. Rozpočet by měl být transparentní a postaven na pevně daných zákonech," dodává. Přesto považuje rozpočet za maximum možného v současné politické a ekonomické situaci. "Schodek 241 miliard korun je sice vysoký, ale odráží snahu kombinovat konsolidaci veřejných financí a investice do budoucnosti," vysvětluje. Podle ní je klíčové, že velká část rozpočtu směřuje do investic, což je pozitivní signál.Rozpočet podle expertů obsahuje sporné položky, jako jsou příjmy z emisních povolenek či dotace na obnovitelné zdroje energie. "Tyto položky často vycházejí z legislativy, která ještě není schválená, což zvyšuje nejistotu," upozorňuje Horská. Kritika míří i na příliš optimistické odhady příjmů z povolenek a nejasnosti kolem financování nepedagogických pracovníků. Česká republika má podle ekonomiky potenciál překonat image montovny. "Musíme se posunout od výroby s nízkou přidanou hodnotou k inovacím a službám. Máme skvělé technické znalosti a kvalitní pracovní sílu. To je naše cesta k vyšším mzdám," říká a dodává, že za klíčový nástroj transformace považuje podporu sektoru ICT, e-commerce a technologií s vysokou přidanou hodnotou. "Je nutné vytvořit prostředí, které umožní rychlejší růst těchto sektorů, například řízenou pracovní migrací a zlepšením legislativy.” A došlo i na debatu ohledně německých mezd, které slíbil premiér Fiala v přípdaě, že mu voliči dají další čtyři roky v křesle premiéra. Horská zdůrazňuje, že nejde o pouhé zvyšování platů, ale hlavně o propojení s produktivitou práce. "Musíme přestat fetišizovat průmysl a více investovat do sektorů s vysokou přidanou hodnotou," tvrdí. Podle ní mohou být problémy Německa, například zpomalování jeho ekonomiky, impulsem pro Českou republiku hledat vlastní cestu. "Česká ekonomika má obrovský potenciál. Musíme být odvážní a zaměřit se na oblasti, kde jsme silní. Pojďme přestat pracovat levně a začněme dělat věci jinak,” nabádá Horská.Hostem Pavla Štrunce v Hrotcastu byla členka Národní ekonomické rady vlády a hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská. Mluvilo se především o tom, jak se vláda premiéra Fialy staví k rozpočtové odpovědnosti a jaký je rozpočet na rok 2025, který nakonec podepsal i prezident. váhání Petra Pavla podle Heleny Horské může symbolizovat jeho snahu vymezit se vůči vládě. "Prezident dává najevo, že je nezávislou hlavou státu a není automatickým spojencem vlády," říká Horská. Dle ní také využil situace k diskuzi o některých sporných bodech rozpočtu.Horská označuje současný státní rozpočet za oběť legislativního chaosu. Poslanecká sněmovna podle ní funguje neefektivně, což brání včasnému schvalování klíčových zákonů, jako jsou důchodová reforma nebo změny daňového systému. "Legislativní kultura v České republice potřebuje zásadní změnu. Rozpočet by měl být transparentní a postaven na pevně daných zákonech," dodává. Přesto považuje rozpočet za maximum možného v současné politické a ekonomické situaci. "Schodek 241 miliard korun je sice vysoký, ale odráží snahu kombinovat konsolidaci veřejných financí a investice do budoucnosti," vysvětluje. Podle ní je klíčové, že velká část rozpočtu směřuje do investic, což je pozitivní signál.
-
Saknas det avsnitt?
-
Normalizace představuje ani ne tak temné, ale spíše beznadějně šedivé období našich dějin. Dvacet let nehybnosti a poslušnosti, na které rozhodně nemůžeme být hrdi. A není také divu, že si o období normalizace vyprávíme značně rozdílné příběhy. Oficiální historiografie vypráví příběh o totalitním režimu, který represemi a všudypřítomnou kontrolou donutil občany proti jejich vůli poslouchat. Tzv. revizionisté tvrdí, že normalizační režim měl řadu předností především v poskytování sociálních jistot a lidé se nebouřili proto, že jim zase tak špatně nebylo. A pak je tu klasická nostalgie po starých dobrých časech, kdy jsme byli mladí, zpíval nám Karel Gott a Helenka Vondráčková a všechno bylo jasné a přehledné. Žádný z těchto příběhů ale nedokáže vysvětlit, jak se Husákovi a spol. podařilo tak rychle přinutit společnost, že místo o okupaci začala mluvit o bratrské pomoci.
Gustáv Husák měl kredit kritického intelektuála, politického vězně a postupně si dokázal získat důvěru Moskvy. Nejprve ovládl Komunistickou stranu Slovenska, pak výrazně přispěl k anulování 14. vysočanského sjezdu KSČ, když tvrdil, že slovenští delegáti nebyli demokraticky zvoleni a oni ho poslechli a složili mandáty. V Komunistické straně Slovenska KSS bylo reformní křídlo slabší a Husák byl mezi Slováky jako architekt federace oblíbený.
Husák se zpočátku snažil občanskou společnost moc nedráždit a postupovat opatrně. Čistkami umlčel novináře, neslyšně zrušil ekonomickou reformu, prostě používal klasickou salámovou metodu. A tak postupoval dál, až 22. srpna 1969 bylo přijato Zákonné opatření o některých přechodných opatřeních k ochraně a upevnění veřejného pořádku, tedy tzv. „pendrekový zákon“. Šlo vlastně o jakýsi malý výjimečný stav – šlo soudit občany ve zkrácené proceduře, zadržení se prodloužilo na tři týdny bez obvinění atd. Zákon podepsali Ludvík Svoboda, Oldřich Černík i Alexander Dubček, který tak nejen prohrál svůj zápas o to zachránit aspoň něco z ideálů Pražského jara, ale beze zbytku a dobrovolně splnil potupnou roli, kterou mu Sověti určili a přišel o zbytky osobní integrity. Lidé se od něho definitivně odvrátili. A pak už přišly skutečné čistky a dříve probuzená občanská společnost se podrobila.
Více v dalším díle podcastu „Minulost není historie“.
-
Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl bývalý prezident Václav Klaus. „Systém ekonomický a politický znovu zdegeneroval, nestačí malé dílčí parametrické změny, je potřeba něco zásadního,“ říká a mluví o tom, že je čas na novou revoluci.
Politický systém podle Klause nemůže existovat bez jasně definovaných politických stran a současnou ODS označuje za konglomerát ničeho. „Politické strany musí být jasně ideově a zájmově definované. Nesmí to být slepence, které si dají podivný název STAN nebo TOP 09, a o Pirátech ani nemluvě.“ Člověk prý nemá koho volit, sám by se tedy velmi těšil na nový jasně definovaný politický subjekt.
Václav Klaus v rozhovoru mluví o hnutí Motoristé jako o nové straně s potenciálem, ale s nutností strategického rozvoje a budování od základů. „Myslím, že Filip Turek je velmi talentovaný politik. To uznává kde kdo, i lidé z druhé strany barikády. Turek se úspěšně prezentuje nejen na našich sociálních sítích, ale i v Evropském parlamentu. S takovým svým klidem a rozvahou tam vystupuje velmi racionálně,“ říká Klaus a dodává, že Motoristé chytře vstoupili do politiky přes evropské volby, protože věděli, že tam celá Česká republika je jeden volební obvod. To jim umožnilo oslovit voliče i bez zástupců v každém kraji. A mluvilo se i o tom, s jakou stranou by případně strana mohla spolupracovat po volbách do Poslanecké sněmovny. „Petr Macinka mě překvapil tvrdým útokem proti ODS. Zřejmě chtěl zdůraznit zklamání jisté části veřejnosti vůči této straně, která podle něj zradila své voliče. Ideolog v širším smyslu je určitě Petr Macinka více než Filip Turek, ale ta kombinace těch dvou má svůj potenciál.“
Mluvilo se i o váhání prezidenta Petra Pavla s podpisem státního rozpočtu, jak situaci komentuje prezident bývalý?„Váhání byla čistě mediální hra. On věděl, že odmítání rozpočtu na politické scéně je obrovské, ale současně věděl, že je natolik závislý a propojený myšlenkově s touto vládou, že vůbec nepřipadalo v úvahu, že by ho nepodepsal.“ A jak hodnotí Pavlovo prezidentství? „Jakkoliv jsem v naprostém rozporu s mnohými výroky mého následovníka v prezidentské funkci Miloše Zemana, tak s jedním výrokem musím souhlasit: Totálně nesouhlasím s tímto novým prezidentem, ale žádnou další větu k tomu nemám důvod říkat.“ Klaus pouze dodal, že ho překvapilo, že lidé teď najednou očekávají, že prezident nějakým zázračným krokem vyřeší deficitní rozpočet. „Tři měsíce víme, že tento návrh existuje, a přesto to veřejnost nechávalo klidnou.“
Na otázku, zda současná mladá generace může přinést změnu, odpověděl s rezervou. „Nechci je ani velebit, ani zatracovat, ale současná společnost zapomíná, že informace nejsou totéž co vědění,“ řekl a přidal příklad, kdy mladí lidé neznají klíčové historické události.
K tématu blížících se voleb Klaus uvedl, že jejich klíčovým tématem bude ekonomika a energetika. Současnou vládu obvinil z nečinnosti a označil její rozpočet za mediální hru. „Bez zásadní změny přístupu nemůžeme očekávat růst,“ uzavřel.
-
Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl Petr Pudil, zakladatel Family office BPD Partners a říká: „Americkou a čínskou ekonomiku táhnou investice do AI, digitalizace a robotizace, masivně investují do budoucnosti a Evropa brutálně zaostává. Podcenili jsme nástup digitalizace a super technologií, současně nejsme ochotni riskovat.“ Evropský průmysl čelí „dokonalé bouři“ způsobené geopolitickými změnami, technologickým zaostáváním a drahými energiemi. „V roce 2023 šlo v USA do AI 63 miliard dolarů, v Evropě jen 9 miliard,“ upozornil Pudil a dodal, že Evropa také nemá dostatek superpočítačů, což zásadně snižuje její technologickou konkurenceschopnost. Pudil tvrdí, že Evropa potřebuje rychlejší přizpůsobení novým technologiím a vytvoření funkčního kapitálového trhu, který by dokázal financovat inovace.Debata o konci spalovacích motorů je podle něj irelevantní, Evropa by se měla hlavně snažit dohnat technologickou ztrátu za USA a Čínou. „Nejsou státy malé a velké, jsou státy, které se pohybují rychle a pomalu. Musíte rozdělovat společnosti na ty, které se adaptují rychle a ty, které pomalu,“ dodává Pudil a mluví i o tom, že v Číně se už dnes prodává 40 % elektroaut. Otázka podle něj musí být, jak transformovat evropská průmysl, aby byl konkurenceschopný. „Vláda by měla akcelerovat rozvoj zelené energie, to je to, co trh chce. Vůbec nechápu jazyk, který se používá kolem obnovitelných zdrojů. Přitom je to jediná možnost, jak mít levnou a dostupnou energii,“ říká Pudil a dodává, že nevidí ochotu vlády a politiků vnímat trh jako partnera. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 posílila oblíbený příběh o tom, jak jsme se stali obětí silnějších a bezohlednějších mocností, ačkoli pravda byla na naší straně. Nejpatetičtěji tento příběh Pražského jara odvyprávěl Milana Kundery ve svém eseji Český úděl, uveřejněném o Vánocích 1968, čili čtyři měsíce po okupaci: „To byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu.“ Příběh o zadušení pokusu o socialismus s lidskou tváří vojsky států Varšavské smlouvy plynule navazuje na příběh o Mnichovské zradě.
Jenomže v roce 1968 jsme se bránit nejspíš vůbec nemohli. Lidí, jako byl generál Prchlík, který již v červenci 1968 navrhoval poslat vojska k východní hranici, bylo ve vedení státu minimálně. Generál Prchlík na to později také tvrdě doplatil. Vedení KSČ bylo rozštěpené a například ministr obrany Martin Dzúr vydal vojákům rozkaz neklást okupačním armádám odpor. Brežněv už měl v rukávu pojistku, protože od 20. června probíhalo v ČSSR vojenské cvičení armád Varšavské smlouvy nazvané Šumava. Po skončení cvičení tu zůstala řada styčných důstojníků.
Jak píše Milan Šimečka ve své knize Naděje a zklamání, z Moskvy se vrátilo vedení KSČ sice fyzicky celé, ale morálně zcela zlomené. Ovšem mělo stále silnou podporu lidu. Dubček a spol. se tedy pokusili o kvadraturu kruhu, tedy uklidnit Kreml a zachránit reformy. Zároveň ale respektoval vůli vedení KSČ, kde již byla řada zastánců sovětské okupace. Většina veřejnosti mu přesto dál věřila, poslouchala ho a následovala ho.
Více v dalším díle podcast Minulost není historie.
-
Děťátko osiřelo; jindy jej rodiče opustí uprostřed temného lesa; tatínek si vytesá ze dřeva loutku, jíž se pak směje za její natvrdlost. Máme ve zvyku se na pohádky dívat jako na produkci pro děti, která má svět ukazovat ve vlídném světle. Když však odložíme tento „disneyovský“ předpoklad, možná nám nezbude než seznat, že přinejmenším klasické pohádky ztvárňují ty nejhrůznější obavy. Tematizují bolest ze ztráty nejbližšího, chudobu, strach a hrůzu ze samoty. Ostatně když vznikaly jako literární útvar v šestnáctém a sedmnáctém století, nebyly určeny ani dětem. V učených salónech si je předčítali dospělí.
Co je tajemstvím pohádek? Ve své klasické monografii tvrdí Bruno Bettelheim, že ve schematičnosti znázorňují výchozí konfliktnost lidské situace. Všichni začínáme v popelu a teprve postupně a bolestivě se učíme žít. Osvobozujeme se od svých blízkých, přetrháváme staré vazby, navazujeme nové – a hlavně překonáváme strach. Teprve zde se projevuje možná vlídnost pohádek. Situace leckdy působí beznadějně, ale přesto má smysl jednat, být odvážný a riskovat. Asi i proto jsou pohádky příběhy o proměnách. Ty ze zvířat do lidí a zpět bývají ty méně spektakulární. Pozoruhodnější je, jak se ze zbabělého stane odvážný, jak ze skřeta velkorysý člověk.
Mexický režisér Guillermo del Toro zachoval ve své adaptaci Pinocchia toto původní jádro „pohádkové“ logiky. Ve filmu z roku 2022 ukazuje, že s vysmívaným Pinocchiem je možná vše v pořádku. Skutečný problém je zapšklý otec Geppetto, který si Pinocchia vyřezal jako náhradu za svého zesnulého syna Karla a nyní se na Pinocchia zlobí, že není zesnulým synem.
Del Toro nepromění Pinocchia ve skutečného chlapce. Není třeba. Svou odvahou a dobrosrdečnost dokázal i ve své dřevěné podobě. Pohádkové rozuzlení tkví v tom, že se otravný temný fotr promění v milujícího otce, který věčně zklamávanému Pinocchiovi konečně řekne: „Miluji ti takový, jaký jsi.“ Ač je to nezvyklá interpretace, následuje klasickou pohádkovou logiku. O žebrotě se v původních příbězích hovořilo proto, že chudoba a hlad byly běžnou zkušeností; o opuštěných dětech proto, že se lidé neschopní uživit své děti občas svých potomků vzdávali. Del Torova adaptace jako by pojmenovávala současnou chudobu: uzavíráme se do sebe, svého trápení, a možná tím ztrácíme schopnost být pro druhého blízkým člověkem.
I. Proč jsou pohádky často nelítostné? [úvod do 16:47]
II. Meme, který se šíří světem a mění naše myšlení [16:47 až 22:55]
III. Proč v pohádkách vystupuje tolik mocných žen? [22:55 až 33:30]
IV. Pinocchio: Chudá, otravná loutka – a ještě otravnější otec [33:30 až 49:20]
V. Co o nás říkají současné pohádky? [49:20 až konec]
Bibliografie
Giorgio Agamben, Pinocchio, Pinocchio: Les aventures d'un pantin doublement commentées et trois fois illustrées, Paris: Rivages, 2022.
Bruno Bettelheim, Za tajemstvím pohádek: Proč a jak je číst v dnešní době, Praha: Portál, 2017.
Guillermo del Toro, Pinocchio, Netflix Animation, 2022.
Alena Mornštajnová, „Mornštajnová: Po Haně jsem nemohla spát, knihy pro děti jsou terapie, je jim potřeba říct, že svět je laskavý“, in: DVTV, 14. 12. 2024, https://www.dvtv.cz/dvtv/videos/mornstajnova-po-hane-jsem-nemohla-spat-knihy-pro-deti-jsou-terapie-je-jim-potreba-rict-ze-svet-je-laskavy
Jack Zipes, The Irresistible Fairy Tale: The Cultural and Social History of a Genre, Princeton: Princeton University Press, 2012.
-
Nadcházejí nejkrásnější svátky v roce – Vánoce. Máme sice tendence myslet si, že tyto svátky slavíme skoro v celém křesťanském světě až na drobnosti vlastně stejně, jenže není tomu tak: rozdílů je mnoho. Vánocům se proto budou věnovat hned dvě epizody podcastu Hej, Slované – ten první ovšem zůstane u Vánoc západních, tedy katolických a protestantských. Nosí všude dárky Ježíšek? Nadělují se dárky všude na Štědrý večer? Jak vypadají v různých slovanských kulturách slavnostní pohoštění? A scházejí se celé rodiny, velké rodiny, nebo jen malé rodiny? O tom všem mudrují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s Pavlem Trojanem, polonistou, který má ovšem pravoslavnou manželku (které Vánoce tedy doma slaví?), s Madleńkou Šołćic, která přibližuje nevšednost lužickosrbských Vánoce, s Blankou Čechovou, která pravé české Vánoce našla až v Chorvatsku, a s Maciejem Ruczajem, který naopak v Česku slaví Vánoce v tradičním polském duchu. Tak radostné a požehnané svátky vám všem, přátelé! Na úvod Lukáš vysvětlí, že není dárkonoš jako dárkonoš, že jsme přišli o některé své, jaké naopak máme v Evropě, a to nejen té slovanské, načež předvede, že Vánoce se postupně dlouhodobě unifikují a stírají se krajové rozdíly, což doloží vyprávěním o folklorním zázemí srbské Lužice, kde dodnes chodí několik typů dárkonošů včetně těch temných, kteří odnášejí zlobivé děti do lesů.
O počtu dárkonošů v Polsku pak sourozenci diskutují s Pavlem Trojanem, ředitelem české pobočky Polské turistické organizace, který však není s to se s jistotou počtu postav, jež v Polsku dárky nadělují, dopočítat. Místo toho líčí, co ho baví na polských Vánocích, v čem se liší od českých, a přibližuje zejména podobu vánoční tabule. Z osobního života dodává, jak se žije člověku, který se profesně věnuje polské kultuře, žije v Česku a kromě střetu těchto dvou kultur slaví ještě Vánoce pravoslavné, jelikož má manželku ze srbské Vojvodiny. Lze přestát tolikero Vánoc a neuslavit se?
Následně zavítáme ještě jednou do srbské Lužice, kde někdejší dramaturgyně lužickosrbského Národního divadla Madleńka Šołćic svou neopakovatelnou směsí češtiny a hornolužické srbštiny líčí, jak slaví Vánoce lužickosrbští katolíci, co jedí, kdy je hlavní bohoslužba, kterého dárkonoše si zvolila její rodina, v čem se lužický Mikuláš liší od českého, a jak do Vánoc konkrétně její rodiny už navěky vstoupil český kamarád, který pomohl jejím dětem pochopit, že Rumpodich, tedy lužickosrbský dárkonoš, potřebuje taky někdy odpočívat v teplých krajích.
Třetím hostem je spisovatelka Blanka Čechová, která se provdala do Chorvatska a zažívá Vánoce na dalmátské vsi. „Až tam jsem našla pravé české Vánoce, ty ladovské, i když samozřejmě bez
sněhu,“ vypráví. A přibližuje zvyk družit se na Štědrý den s velkou rodinou, dárky nadělovat až na Boží hod, kdy spolu má zůstat malá rodina, ale také to, že její chorvatský manžel, zkušený rybář, nevěřícně v Česku zírá na to, jak nešikovně a tupě zabíjíme kapry. Ostatně nevěří ani oblíbeným zdejším rodinným historkám o vánočním dušení se rybí kostí: „Vždyť vykostit rybu je tak snadné!“
Čtvrtým hostem je polský diplomat a politolog Maciej Ruczaj, který slaví Vánoce v Praze se svou českou manželkou, ale slaví je na polský způsob. Vypráví o svých katolických tradicích, o polských vánočních zvycích, které nesmírně děsí Čechy, o významu zpívání koled, o tom, kolik musí být na stole jídel a jakých, a nakonec dělá nám všem včetně Pavla Trojana pořádek i v počtu polských dárkonošů, neboť vysvětluje, že v Polsku to není jednoduché, jelikož z důvodu pohnuté polské nedávné historie tam každý dnes žije jinde, než kde žili jeho prarodiče. Což se nakonec promítá i do tak výsostných svátků, jako jsou o Vánoce. Čech si to vlastně neumí pořádně představit.
Aneb konečně podcast, který vám přináší dárek za dárkem.
-
Nadcházejí nejkrásnější svátky v roce – Vánoce. Máme sice tendence myslet si, že tyto svátky slavíme skoro v celém křesťanském světě až na drobnosti vlastně stejně, jenže není tomu tak: rozdílů je mnoho. Vánocům se proto budou věnovat hned dvě epizody podcastu Hej, Slované – ten první ovšem zůstane u Vánoc západních, tedy katolických a protestantských. Nosí všude dárky Ježíšek? Nadělují se dárky všude na Štědrý večer? Jak vypadají v různých slovanských kulturách slavnostní pohoštění? A scházejí se celé rodiny, velké rodiny, nebo jen malé rodiny? O tom všem mudrují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s Pavlem Trojanem, polonistou, který má ovšem pravoslavnou manželku (které Vánoce tedy doma slaví?), s Madleńkou Šołćic, která přibližuje nevšednost lužickosrbských Vánoce, s Blankou Čechovou, která pravé české Vánoce našla až v Chorvatsku, a s Maciejem Ruczajem, který naopak v Česku slaví Vánoce v tradičním polském duchu. Tak radostné a požehnané svátky vám všem, přátelé! Na úvod Lukáš vysvětlí, že není dárkonoš jako dárkonoš, že jsme přišli o některé své, jaké naopak máme v Evropě, a to nejen té slovanské, načež předvede, že Vánoce se postupně dlouhodobě unifikují a stírají se krajové rozdíly, což doloží vyprávěním o folklorním zázemí srbské Lužice, kde dodnes chodí několik typů dárkonošů včetně těch temných, kteří odnášejí zlobivé děti do lesů.O počtu dárkonošů v Polsku pak sourozenci diskutují s Pavlem Trojanem, ředitelem české pobočky Polské turistické organizace, který však není s to se s jistotou počtu postav, jež v Polsku dárky nadělují, dopočítat. Místo toho líčí, co ho baví na polských Vánocích, v čem se liší od českých, a přibližuje zejména podobu vánoční tabule. Z osobního života dodává, jak se žije člověku, který se profesně věnuje polské kultuře, žije v Česku a kromě střetu těchto dvou kultur slaví ještě Vánoce pravoslavné, jelikož má manželku ze srbské Vojvodiny. Lze přestát tolikero Vánoc a neuslavit se?Následně zavítáme ještě jednou do srbské Lužice, kde někdejší dramaturgyně lužickosrbského Národního divadla Madleńka Šołćic svou neopakovatelnou směsí češtiny a hornolužické srbštiny líčí, jak slaví Vánoce lužickosrbští katolíci, co jedí, kdy je hlavní bohoslužba, kterého dárkonoše si zvolila její rodina, v čem se lužický Mikuláš liší od českého, a jak do Vánoc konkrétně její rodiny už navěky vstoupil český kamarád, který pomohl jejím dětem pochopit, že Rumpodich, tedy lužickosrbský dárkonoš, potřebuje taky někdy odpočívat v teplých krajích.Třetím hostem je spisovatelka Blanka Čechová, která se provdala do Chorvatska a zažívá Vánoce na dalmátské vsi. „Až tam jsem našla pravé české Vánoce, ty ladovské, i když samozřejmě bezsněhu,“ vypráví. A přibližuje zvyk družit se na Štědrý den s velkou rodinou, dárky nadělovat až na Boží hod, kdy spolu má zůstat malá rodina, ale také to, že její chorvatský manžel, zkušený rybář, nevěřícně v Česku zírá na to, jak nešikovně a tupě zabíjíme kapry. Ostatně nevěří ani oblíbeným zdejším rodinným historkám o vánočním dušení se rybí kostí: „Vždyť vykostit rybu je tak snadné!“Čtvrtým hostem je polský diplomat a politolog Maciej Ruczaj, který slaví Vánoce v Praze se svou českou manželkou, ale slaví je na polský způsob. Vypráví o svých katolických tradicích, o polských vánočních zvycích, které nesmírně děsí Čechy, o významu zpívání koled, o tom, kolik musí být na stole jídel a jakých, a nakonec dělá nám všem včetně Pavla Trojana pořádek i v počtu polských dárkonošů, neboť vysvětluje, že v Polsku to není jednoduché, jelikož z důvodu pohnuté polské nedávné historie tam každý dnes žije jinde, než kde žili jeho prarodiče. Což se nakonec promítá i do tak výsostných svátků, jako jsou o Vánoce. Čech si to vlastně neumí pořádně představit.Aneb konečně podcast, který vám přináší dárek za dárkem.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Byznys, který má svůj vrchol jednou za rok, to je výroba vánočních ozdob, jak se plánuje? „Vrchol je jen jeden, výroba začíná s ročním předstihem, kdy plánujeme nové kolekce a vybíráme i barvu následujícího roku. Rok 2025 bude ve znamení mocha mousse,“ říká Kateřina Šrámková, majitelka sklářské manufaktury Koulier - výrobce ručně malovaných a foukaných vánočních ozdob, a také majitelka zámku Loučeň.Český zákazník je prý věrný tradičním barvám a trendy u nás moc nefungují. „Lidé kupují ozdoby i přes celý rok, děláme exkurze a chceme, aby byla možnost nákupu i v lednu, máme i produkty na Velikonoce. Taky se ozdoby kupují jako svatební dary, nebo na nejrůznější výročí,“ komentuje Šrámková provoz firmy. „Vánoční ozdoby jsou produkt udržitelný, do výroby jsme se pustili proto, že jsme chtěli zachránit tradiční řemeslo, naše ozdoby byly i na stromečku v Evropském parlamentu v době českého předsednictví,“ říká Šrámková. Výroba foukaných ozdob byla stříbro kraje, na zámku Loučeň se pravidelně funguje expozice příběh vánočního stromečku, kde pokračuje tradice českých ozdob. „Nechtěla jsem, aby lidé, kteří tohle řemeslo umí, přišli o práci,“ přibližuje majitelka Zámku Loučeň období vzniku její firmy. Nakonec ji ke startu vlastního byznysu donutilo uzavření jedné ze zbývajících výroben foukaných ozdob v Česku. Start firmy zaplatili s manželem z rodinných prostředků, na byznys plán a pomoc bank prý nebyl prostor. „Ani dnes ještě nevím, jestli se z těch červených čísel letos dostaneme, stále prodáváme, ale až na konci roku si budeme moci říct, je to celé v plusu. Letošní rok určitě v plusu bude. Ale žene mě, že si vždycky můžeme říct, že meziročně jsme lepší.“ Mladí zákazníci podle Šrámkové chtějí často skleněné figurky, anděl je nejoblíbenější ozdoba a musí být vždy v sortimentu. Cesta k záchraně řemesla má podle Šrámkové tři milníky, firma musí přestat být v červených číslech, přijdou noví lidé a začnou se učit od mistrů, a ve finále je cílem Šrámkové to, aby všechny zaměstnance mohli nahradit mladí lidé se zájmem o obor.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czCo čeká Česko v roce 2025? Budou se řešit ceny energií i sněmovní volby, ve kterých podle průzkumu můžou uspět Motoristé i Stačilo! Kateřiny Konečné. Jaký osud čeká Přísahu Roberta Šlachty. A kdo půjde do vlády s Babišem? Po roce od střelby na Filosofické fakultě UK se ukazuje, že případ se ministrovi Rakušanovi povedlo dokonale vymlčet. U Echo Porady se znovu setkáme po Nové roce.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Pár dní před Velikonocemi v roce 2019 zachvátil katedrálu Notre Dame požár. Tehdy měl možná nejeden z nás pocit, že sleduje symbolický zánik západní křesťanské civilizace. Teď v adventu se po pěti letech s velkou slávou katedrála znovu otevřela. Naše doba nemá moc důvodů k nějakým radostným kolektivním prožitkům, ale na tento bychom snad tak pohlížet mohli. Také až na výjimky se z toho lidé radovali a kritických řečí bylo méně než obvykle – třeba ve srovnání s olympiádou před půlrokem. Myslím, že převládal pocit radosti, že Naše Paní zas stojí a září ve své vznešenosti a obnovené kráse. A to nejen ve Francii, ale také u nás. K debatě se sešel výkvět české kunsthistorie a medievalistiky, podpořený duchovním správcem roudnické diecéze, kde stojí krásný gotický chrám ze 14. století. Kunsthistorii zastupovala Klára Benešovská, Pavel Kalina a Peter Kováč, medievalistiku Martin Nodl a z Roudnice přijel páter Martin Brousil.
-
Hynek Čermák a Josef Toman si do svého podcastu Men's factor pozvali Janu Havrdovou. Havrdová je mistryně světa ve fitness step, členka hospodářské komory České republiky a prezidenta České komory Fitness. Mluvilo se tak především o zdraví, sportu a prevenci, podle Havrdové by měl každý člověk hledat svůj potenciál a řešit, jak může být prospěšný pro společnost. „Jsme strůjci vlastního štěstí, musíme řešit, jak my můžeme pomoct společnosti, ne čekat, že se o nás společnost postará,“ říká a mluví i o tom, že zdraví nevzniká v nemocnicích. „My jako fitness jsme nedílná součást primární prevence,“ dodává a podle ní je právě prevence základ zdravého života.
„Hýbeme se pravidelněji než dřív, současně v Evropě 45 procent lidí říká, že se nehýbe nikdy, u nás je to jen 25 procent. Věřím tomu, že je to součást nějaké zdravotní a pohybové gramotnosti, vědět, proč se mám hýbat, než čekat, že se budu jen válet zdravotnictví nás pak opraví, říká Havrdová.
„Společnost ztrácí schopnost komunikace, měli bychom se víc zaměřovat na obsah než formu, často vyhrává kdo má větší ramena, nebo kdo bude peprnější na sociálních sítích,“ komentuje Havrdová současnou komunikační dobu pod vlivem sociálních sítí a komunikace zaměřené na prezentaci, ne obsah.
Covid byl podle Havrdové pro sport a fitness velkou ránou, obrovská frustrace provozovatelů sportovišť se ale nakonec obrátila v pozitivní nástup rozumného přístupu k vlastnímu zdraví. „Lidé se o sebe začali víc starat, vidím to kolem sebe,“ říká a dodává, že politici často bohužel vnímají sport jako individuální záležitost a neřeší, jak sportovní aktivity zabudovat do systému a vybudovat prostředí vstřícné k pohybu. Podle Havrdové je pozitivním příkladem například projekt Aktivní škola, který se snaží motivovat ředitele škol a studenty k aktivnímu pohybu. Mají děti dostatek pohybu a čemu by (ne)pomohla hodina tělocviku týdně navíc? Sledujte nový podcast Men's factor!
-
Než vstoupíte do retrospektivní výstavy Mariny Abramović, kterou lze aktuálně navštívit v Curychu, strávíte nějaký čas v takzvané dekompresní místnosti. Zde sedíte v šeru, mobil i jiná zařízení odevzdáte a tiše koukáte před sebe. Umělkyně to popisuje jako příležitost „odpoutat se od vnějšího světa a znovu se napojit nitro“. Na nápad zahrnout do výstavy dekompresní místnost jsme ji přivedli my, návštěvníci. Prý pobíháme po galeriích s mobilem v ruce jak chovanci nějakého ústavu, ne jako svobodní lidé. Artefakty si fotíme, snad abychom si je pak doma v klidu prohlédli. „Zůstaňte v tom případě, prosím, raději doma,“ žádá Abramović. S mobilem v ruce stejně nic nevnímáme. Jenže neschopnost dívat se nejspíše nějak souvisí s neschopností žít.
„Odpoutat se od vnějšího světa a znovu se napojit nitro“ – přesně k tomu v době ovládnuté vědou vyzýval Henri Bergson, filozof první poloviny dvacátého století a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Na jeho přednášky docházely tisíce posluchačů, jeho knihy byly čteny napříč obory a uznání si vymohl i mezi politiky. V roce 1917 dokonce vyjednával s Woodrowem Wilsonem o zapojení Spojených států do války. A podle Anatola France nám Bergson může odpovědět na to, proč jsme tak smutní.
Věda a technologie nás zaklely do jediného typu sebevztahu. Obsesivně o sobě přemítáme místo toho, abychom žili. Emoce neprožíváme, ale pitváme, čímž je pitvoříme, a tím deformujeme své nitro. Věda nás učí vše chápat jako objekty existující v prostoru. To je jistě mnohokrát i správné. Problém je, když takto vnímáme i svůj život. Třeba svobodu, která není pro život zrovna nepodstatná, pak honíme po světě stejně jako stíháme v galerii obrazy. S mobilem v ruce ji chceme ukořistit, jako by to byla lovná zvěř.
Bergson, jehož otec byl významný skladatel a hudebník, chápe naše já na pozadí hudební melodie. Taková melodie není sumou momentů, které by byly vedle sebe jako prostory v místnosti. Melodii lze analyzovat, třeba i symbolicky zapsat, ale pak už je to právě zápis, ne melodie. Vědecký přístup k životu nás učí schematizovat si život, jenže my jsme začali považovat schéma za život. Navrátit se k osobnímu prožitku znamená pokusit se začít znovu žít, možná se stát dokonce svobodnými, aspoň ve vrcholných okamžicích.
Ve více doufat nelze. Svoboda je výjimečná i v případě velikánů, upozorňuje Bergson. Že by schopnost vnímat třeba krásu souvisela se schopností žít svobodně? A lze ztracený smysl pro umění znovu získat?
Kapitoly
I. Proč se smějeme? [Úvod až 22:50]
II. Bergson a Černý: Každá velká filosofie je návratem k osobnímu prožitku. [22:50 až 29:00]
III. Příběh filosofa a jeho doby: Proč jsme tak smutní? [29:00 až 47:00]
IV. „Ten čas nezraje, pouze stárne.“ [47:00 až 1:12:10]
V. Problémy řešte se zřetelem k času spíše než k prostoru. [1:12:10 až konec]
Bibliografie
Marina Abramovic, Die Kunst der Überwindung, in: Sternstunde der Philosophie, 3. 11. 2024, https://medien.srf.ch/-/-sternstunde-philosophie-marina-abramovic-die-kunst-der-uberwindung.
Henri Bergson, Čas a svoboda. Esej o bezprostředních danostech vědomí, přel. Jakub Čapek, Praha: Triáda, 2024.
Henri Bergson, Smích, přel. Eva Majorová – Ladislav Major, Praha: Naše vojsko, 2012.
Václav Černý, První a druhý sešit o existencialismu, Praha: Mladá fronta, 1992.
Emilly Herring, Herald of a Restless World: How Henri Bergson Brought Philosophy to the People, London: John Murray Press, 2024, Kindle Edition.
Vlasta Skalická, „Václav Černý a Henri Bergson“, in: Václav Černý – život a dílo, Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 1996, str. 76–84.
-
Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl Martin Borovka, generální ředitel Vinci Construction CS, jedné z největších stavebních skupin v Česku. Nejnovější stavbou Vinci Construction CS je dálnice D4 z Příbrami do Písku, která patří k prvním českým dálničním PPP projektem. Dálnice se slavnostně otevře v úterý 17. prosince. „Je to historický okamžik, byla to euforie už když jsme klepali na základní kámen,“ říká Borovka a dodává, že jde historicky o jeden z nejdelších úseků dálnice otevřený v Česku, což označuje za významný milník. Část dálnice už funguje v provizorním režimu a po otevření bude celá trasa plně dostupná.
Celkové investice byly 11,5 miliardy korun, stát bude dálnici splácet ročními splátkami 1,3 miliardy korun po dobu 25 let. Firma při stavbě sázela i na technologické inovace, jako je inteligentní kamerový monitoring, který zajistí rychlé řešení problémů na silnici a zvýší bezpečnost.
Podle Borovky bude mít D4 také zásadní vliv na regionální rozvoj. "Dnes je cesta z Písku na Zbraslav skoro dvě hodiny. Po otevření dálnice to bude jen 40 minut," vysvětluje a očekává i růst cen nemovitostí a rozvoj podnikání v okolí.
Martin Borovka v rozhovoru podrobně popisuje význam a přínosy projektu PPP (Public-Private Partnership) pro dálnici D4. „PPP projekt spočívá v tom, že stát si nekupuje dálnici jako takovou, ale službu. Soukromý sektor dálnici naprojektuje, postaví, provozuje a stát mu ji postupně splácí.“ Borovka zdůrazňuje, že PPP projekty jsou strukturovány tak, aby každá strana nesla jen ta rizika, která může efektivně zvládnout. Například stát zajišťuje stavební povolení a výkup pozemků, zatímco soukromý sektor se stará o financování, výstavbu a provoz.
Borovka přiznává, že s tímto prvním projektem svého druhu v Česku narazili i na určité komplikace, například s jasným rozdělením kompetencí mezi státem a soukromým sektorem. „Ministerstvo dopravy mělo tendenci zasahovat více, než bylo smluvně dáno, což jsme museli vyjasnit,“ popisuje. Podle Borovky jsou PPP projekty budoucnosti, které mohou být aplikovány nejen na dálnice, ale i na další oblasti, jako jsou školy nebo zdravotnická zařízení. „PPP není limitováno jen na infrastrukturní projekty. Pokud se poučíme, můžeme tento model využít i jinde,“ dodává.
Podle Borovky je české stavebnictví silně závislé na pracovnících ze zahraničí, zejména z Ukrajiny, Běloruska, Srbska, Bosny a Hercegoviny, Moldávie nebo Rumunska. „S tříprocentní nezaměstnaností v České republice nejsme schopni najít dostatek českých pracovníků. To je objektivní realita, se kterou musíme pracovat. Strojník dnes může vydělat mezi 500 a 750 tisíci korunami ročně. Má moderní kabinu, GPS navigaci, klimatizaci. To už není ta těžká manuální práce, kterou si lidé často představují," tvrdí a dodává, že v jeho firmě pracuje mnoho lidí, jejichž rodiny se stavebnictví věnují už po generace: „Já sám jsem třetí generace ve stavebnictví. Můj dědeček byl zedník, otec stavební inženýr. Takových příběhů máme u nás ve firmě hodně."
-
Cenzura byla v roce 1968 původně zrušena proto, aby novináři mohli psát o stalinistické minulosti prezidenta Novotného, jehož potřebovalo nové vedení KSČ zdiskreditovat. Jenže pak se to celé trochu zvrhlo…
Rok 1968 je ukázkovým příkladem, jak z jedné události může vzniknout několik různých a zcela odlišných historických příběhů. Jednou vyprávíme o roce 1968 jako o projevu demokratických tradic a přirozené touhy českého národa po svobodě, jindy podkládáme události roku 1968 za mocenský boj mezi dvěma skupinami komunistů, někdo zase hovoří o naivním pokusu o reformu nereformovatelného socialismu.
Někteří komunisté skutečně věřili, že socialismus je slučitelný s určitou mírou demokracie. Ovšem KSČ nikdy neslibovala demokracii, ale demokratizaci. Balancovala tak na ostří nože. Dobře je to vidět na týmu ekonomického reformátora Oty Šika. Jakmile začal promýšlet ekonomickou reformu, doslova samovolně se myšlení celého týmu postupně radikalizovalo. Obdobně občanská společnost po počátečním dílčím uvolnění již začala žít vlastním životem. A to velice rychle. Dokazuje to manifest 2000 slov z června 1968. Během pár měsíců se stal tento tlak větší, než kam si mohlo vedení KSČ dovolit zajít s ohledem na spojence. Na druhou stranu se jim ale líbila popularita, které se u obyvatelstva těšili. Dubček se to pořád snažil uhrát tak, aby se líbil lidem a nenaštval Brežněva. Pořád lavíroval. Je ovšem otázkou, jestli to vůbec mohl do srpna 1968 hrát jinak, pokud nechtěl otevřenou roztržku se Sověty. Ovšem ani on se nechtěl vzdát vedoucí úlohy strany, která byla zakotvena v Ústavě. Pokud by nás neobsadila vojska Varšavské smlouvy, museli by komunisté proti občanské společnosti sami nějak zakročit.
-
14. prosinec je dnem pro Evropu významného výročí, jež si ale připomínáme jen zřídka, neboť do obecného povědomí prostě nepatří. V tento den přitom byla v roce 1995 v Paříži definitivně podepsána Daytonská mírová dohoda, poslední podmínka pro ukončení války v Bosně a Hercegovině, jednoho z vůbec nejhorších evropských konfliktů od konce 2. světové války. Jak významná Daytonská dohoda byla? Šlo o v tu chvíli nejlepší možné řešení? A jakým způsobem probíhalo poválečné usmiřování znepřátelených etnik?
O tom a mnohém dalším si Jakub a Lukáš Novosadovi v další epizodě svého sourozeneckého podcastu povídají se dvěma vzácnými hosty: panem armádním generálem Jiřím Šedivým, bývalým náčelníkem generálního štábu Armády ČR a také velitelem kontingentu AČR v misi IFOR, následující bezprostředně po podpisu Daytonu, a Blankou Čechovou, spisovatelkou, právničkou a účastnicí civilní mise v Kosovu, kde dodnes v mnoha ohledech panuje situace srovnatelná s Bosnou a Hercegovinou.Uzavřením Daytonské mírové dohody se podařilo definitivně ukončit válku v Bosně a Hercegovině. Tento pro budoucnost západního Balkánu i celé Evropy zcela zásadní a poměrně komplikovaný dokument po skoro 30 letech od uzavření i nadále určuje uspořádání i další směřování Bosny a Hercegoviny. Smlouvou nastavený systém se ovšem ukázal jako nefunkční, Bosna a Hercegovina se nadále potýká s obrovskými problémy, v místní společnosti opět roste napětí a množí se hlasy o hrozícím nebezpečí dalšího krveprolití.V době, kdy se čím dál víc řeší téma nutnosti uzavření míru v Ukrajině, je nasnadě podívat se na okolnosti vzniku Daytonské dohody a jeho důsledky trochu blíž. Co o tomto dokumentu vlastně víme? Jaké byly jeho cíle? A povedlo se je naplnit? Tehdejší úsilí mezinárodního společenství motivovala snaha udržet Bosnu a Hercegovinu pohromadě a rovnoměrně rozdělit správu země mezi tři v tu dobu znesvářená etnika. Kvůli implementaci sjednaných podmínek vznikl speciální Úřad vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu. NATO zároveň organizovalo několik vojenských misí, které měly dohlížet na udržení míru. První a nejzásadnější byla právě mise IFOR, v rámci které působil i kontingent AČR pod vedením armádního generála Jiřího Šedivého. Ten v rámci podcastu nastiňuje tehdejší nálady v bosensko-hercegovské společnost i hlavní problémy, s nimiž se vojáci museli v prvních měsících potýkat. V rámci rozhovoru se vyjádří i k problematice rozdílných mandátů vojskOSN a NATO, přičemž se postupně dobereme i k tomu, že průběh válek na Balkáně, ale i v dnešní Ukrajině, by zcela jistě vypadal jinak, kdyby mezinárodní společenství dokázalo na vývoj situace reagovat rychleji a razantněji. Pan generál to ostatně dokládá i konkrétními příklady.S tím souhlasí i druhý host této epizody, spisovatelka Blanka Čechová, která se účastnila civilní mise v Kosovu a dlouhodobě žije v Chorvatsku, takže do rozhovoru přináší spoustu osobních zkušeností jak s válkami na západním Balkáně, tak i se současnými náladami v místní společnosti. Jakožto vystudovaná právnička se také vyjadřuje k samotné podstatě podepsané mírové dohody, jejíž naplnění považuje za nebývalý a poměrně nečekaný úspěch mezinárodní diplomacie. Jedním dechem ale hned vše problematizuje, neboť další postup mezinárodního společenství označuje za hloupý až skandální. Dokládá to i svými zkušenostmi z Kosova, přičemž neopomene zmínit i kontroverzní zapojení Madelaine Albrightové.Hosté v průběhu podcastu opakovaně vyjadřují obavy o další budoucnost Bosny a Hercegoviny, vzrůstající napětí a separatistické tendence srbské části Bosny a Hercegoviny dokládají i vlastními zážitky. Dojde na opakovanou kritiku přístupu mezinárodního společenství k válečným konfliktům, diskusi o úloze vojáka v kritických situacích i konkrétních příkladech nefunkčních programů, které mají pomáhat s obnovou poválečných společností.Jakub několikrát vše zmíněné uvede do širšího kontextu, Lukáš si závěrem povzdechne nad deziluzivním směřováním celé diskuse.
-
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czCo se děje v Sýrii, co se bude dít a co z toho plyne pro Evropu? Asadovy děti budou asi v pohodě, co ovšem znamená krize otců pro ostatní potomky? Alena Schillerová je v kostýmu hranolků autentická a Petr Fiala není. A co bude s Motoristy, kteří mají za sebou první kongres? Dojde i na windfall tax a Lex Babiš.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Hostem podcastu Hynka Čermáka a Josefa Tomana Men’s Factor byl válečný vyšetřovatel Vladimír Dzuro, který byl členem týmu vyšetřovatelů Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a od roku 2004 do roku 2023 vedl kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku.„Práce pro Interpol pro mě byla zlatá klec, vrátit se z Policejního prezidia zpátky na kriminálku ale nešlo, tak jsem se přihlásil jako voják pro zapojení do misí OSN a vyhrál místo šéfa UN Field Security v Sarajevu," popisuje Vladimír Dzuro kudy vedla jeho cesta k OSN.„Největší váleční zločinci nejsou ti, kdo drží zbraň, ale ti, kdo konflikt vyvolají z politických nebo ekonomických důvodů,“ tvrdí a dodává, že politické elity často zneužívají nacionalismus k rozdmýchání konfliktů a na příkladu Jugoslávie vysvětluje, jak politická manipulace dokázala zničit sousedské vztahy a přeměnit smíšené vesnice ve válečná bojiště.Podle Dzura je vyšetřování válečných zločinů podobné práci kriminalistů, ale mnohem komplikovanější. „Na rozdíl od běžné vraždy, kde máte místo činu a svědky k dispozici ihned, ve válce často uběhnou měsíce či roky, než se vyšetřovatelé dostanou na místo."Jeho práce zahrnovala odhalování masových hrobů, rozhovory se svědky a vyšetřování tzv. insiderů – vojáků, politiků či úředníků, kteří znali detaily o organizaci válečných zločinů. Klíčem je podle něj identifikovat nejen přímé pachatele, ale také ty, kdo dávali rozkazy. „Armáda má jasně stanovenou hierarchii odpovědnosti. Pokud velitel nezabrání zločinům svých podřízených, nebo je dokonce kryje, nese za ně plnou odpovědnost,“ říká Dzuro.Bojí se bývalý vyšetřovatel dalšího velkého konfliktu v Evropě? „Viděl jsem, jak rychle se krásná země může proměnit v bojiště. Doufám, že Evropa zůstane v míru, ale nic není samozřejmé,“ říká a dodává, že „V Evropě žijeme v míru desítky let, neuvědomujeme si, jak důležité je, koho volíme. Špatná volba politické elity může mít katastrofální dopady.“Další díly sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
- Visa fler
