Avsnitt
-
Vzpomínáte? Fotbaloví pamětníci – a samozřejmě nejen ti sparťanští – si určitě vybaví chorály, když se 20. srpna roku 1983 opět objevil na letenském trávníku jejich idol. „Honza není člověk, Honza je bůh,“ hřmělo tehdy celým stadionem Janu Bergrovi na přivítanou. Po roční pauze, během níž si odseděl 35 dnů ve vazbě v ruzyňské věznici, podstoupil tříměsíční protialkoholní léčení u Apolináře a pak makal v panelárně v Prefě se v utkání s Nitrou znovu vracel na ligovou scénu. S trestem, který nad ním vynesl Městský soud v Praze. Čtrnáct měsíců s podmíněným odkladem na čtyři roky za hanobení republiky a jejího představitele Gustáva Husáka a další paragrafy k tomu.
-
Měl štěstí, že ještě zažil poslední slavná léta pražské Dukly. Nastupoval s Vízkem, Radou, Pelcem, Fialou či třeba Štambacherem, získal s nimi Československý pohár, zahrál si semifinále někdejšího Poháru vítězů. Měl ale i kus smůly, když ho rodiče ve čtrnácti dali na vojenské gymnázium. Zelený mundúr totiž nikdy nosit nechtěl, natož aby se stal lampasákem.
-
Saknas det avsnitt?
-
Rok stačil a život se mu obrátil úplně naruby. Fotbalová kariéra také. Najednou už to nebyl jen ten dlouhán ze Slávie. Kluk samá noha, samá ruka, který přišel v sedmnácti do Prahy z Hulína a ve starém Edenu mu nemohli přijít fanoušci dlouho na chuť, ale player, jenž po čekání trvajícím pomalu půl století pomohl sešívaným zase k mistrovskému titulu. A kdyby jen to. On se Slávií postupoval Pohárem UEFA až do jarního semifinále a úplně na poslední chvíli se dostal i do reprezentace, která přivezla z evropského šampionátu v Anglii stříbrné medaile.
-
Pomalu půl století už uběhlo, ale pocit křivdy v něm pořád přetrvává. Vždyť mohl být u toho, když československá reprezentace porazila ve finále mistrovství Evropy v sedmdesátém šestém roce Německo a slavila zlato. Petr Slaný totiž patřil mezi čtyři náhradníky, kteří měli v případě postupu do finále za národním mužstvem do Bělehradu dodatečně přiletět.
-
Talent měl od samotného fotbalového Pánaboha. A měl ho tolik, že by ho mohl rozdávat. „Určitě si pro něj šel alespoň dvakrát. Ale když se otevřela brána s všelijakými vylomeninami a průšvihy, stál ve frontě v jednom kuse,“ říkával o Milanu Frýdovi legendární trenér Ladislav Škorpil, který zázračný talent „votroků“ vedl v dorosteneckém věku i potom, když se vrátil z angažmá ve Švýcarsku. Kam jinam než do Hradce Králové, kde vyrostl.
-
Měl za sebou ligová angažmá v Bohemians, Spartě, Olomouci a Jablonci, de facto tři roky působil v Zenitu Petrohrad, na pražské Letné získal tři mistrovské tituly, zahrál si Ligu mistrů proti takovým klubům, jako byla Barcelona, Real Madrid, mnichovský Bayern i třeba Arsenal nebo Chelsea. Přesto už v devětadvaceti odešel Jan Flachbart z velkého fotbalu, aby pak střídal nejrůznější štace v nižších soutěžích v tuzemsku i třeba v Německu.
-
Porazili 3:1 Slavii, vyhráli stejným poměrem nad Bohemkou, třígólovým přídělem vyprovodili i Spartu. Petržalka se jako nováček nejvyšší domácí fotbalové soutěže stala v jednaosmdesátém roce překvapením ligového podzimu. Mladý gólman Juraj Šimurka hostující v Petržalce z Trenčína na tom měl velkou zásluhu. Není divu, že řada klubů okamžitě zavětřila. Žádný div, že ho po skončení sezony zlanařila pražská Slavia.
-
Sparťanskou DNA má pořád v sobě, takže vyloženě pookřál, když se mistrovský tým z Letné po dlouhých devatenácti letech zase probojoval do Champions League. „Tehdy v Lyonu si skutečně nikdo z nás nepředstavoval, že uplyne taková doba, než si Sparta Ligu mistrů opět zahraje,“ vrátil se Petr Voříšek ve studiu Sportu.cz ve vzpomínkách o dvě desetiletí zpátky do minulosti. Patřil totiž do generace sparťanských fotbalistů, která jako poslední okusila nejprestižnější a nejlukrativnější evropskou klubovou soutěž.
-
To trenér Petržela za jeho náhlou proměnou z hráče v bafuňáře stál. „Přišel jsem do Bohemky v devětadevadesátém roce, abych ještě hrál. Na podzim jsem odkopal všech patnáct ligových zápasů, jenže pak přišel Vlasta, že už mám velký zadek a je na čase, abych skončil. Chvíli jsem se s ním hádal, ale pak jsem svlékl dres, oblékl sako a ze dne na den jsem se stal sportovním manažerem Klokanů a trenérovi pomáhal,“ ponořil se Josef Jinoch v další epizodě Kopaček na hřebíku se smíchem do vyprávění, jak přešel na druhou stranu fotbalové barikády.
-
„Darebák. A syčák, který zazvonil klidně i o půlnoci, abych mu půjčil sto tisíc. Ale kluk s obrovským srdcem, který by se rozdal. Na hřišti i po hospodách,“ vyprávěl o něm zesnulý šéf fotbalových Teplic František Hrdlička a Marian Řízek u mikrofonu Sportu.cz přikyvuje. Na ligové scéně sice odehrál jen sedmdesát zápasů, na konci uplynulého tisíciletí však patřil k nejvýraznějším postavám fotbalových Teplic zažívajících nejslavnější léta. Vždyť v devadesátém devátém roce skončily v tabulce druhé za Spartou a hrály dokonce kvalifikaci o Ligu mistrů.
-
Pro fotbalové Brno byl a zůstal fotbalovou legendou, ze scény přesto odcházel bez fanfár a aplausu. Nejdřív jako hráč a kanonýr, který na ligové scéně nasázel soupeřům 118 gólů, po letech i jako funkcionář Zbrojovky. „A v obou případech ze dne na den. Ale tak už to ve sportu chodí,“ povzdechl si u mikrofonu Sportu.cz Karel Kroupa s hořkostí, kterou se snažil marně potlačit a skrýt. S hořkostí při vzpomínce na konec kariéry, s hořkostí i nad tím, kde se brněnský klub momentálně nachází.
-
Pochopitelně že na finále Eura v devadesátém šestém roce ve Wembley musela přijít řeč. Nejprve ve studiu Sportu.cz, kde Michal Horňák komentoval a glosoval letošní finále o evropské zlato mezi Anglií a Španělskem, pár dnů na to v pořadu Kopačky na hřebíku zase. Logicky, když po jeho nešťastné teči Bierhoffovy střely se zrodil zlatý gól a titul evropských šampionů pro Německo. „Takových situací se ve fotbale přihodí hodně. Jenže tahle přišla ve finále mistrovství Evropy a zrovna když se hrálo na zlatý gól,“ vzpomíná se bývalému obránci pražské Sparty a české reprezentace i po 28 letech těžce na největší zápas kariéry.
-
Už je to třiatřicet let, co si v dresu rakouského Tirolu Innsbruck vystřílel Bronzovou kopačku určenou třetímu nejlepšímu kanonýrovi evropských ligových soutěží. A třiatřicet let už na ni Václav Daněk čeká. „A nejspíš se nikdy nedočkám. Nedostal jsem ji od redakce l’Équipe, která tuhle soutěž pořádala, v jednadevadesátém roce, když jsem přestoupil z Innsbrucku do Francie, natož abych mi ji poslali po takových letech. Několikrát jsem měl chuť do l’Équipe zavolat nebo napsat, ale pak jsem to nechal plavat,“ mávl u mikrofonu Sportu.cz kanonýr, nad něhož na přelomu devadesátých let nebylo.
-
Pořád je legendou. V tuzemsku, v Janově a po celé Itálii ještě větší. A to tomu bylo počátkem června už devětadvacet let, co Tomáš Skuhravý naposledy oblékl dres FC Janov a v zápase s Turínem si připsal na konto poslední start a také poslední gól v italské Serii A. Trefu s pořadovým číslem 57… Přesto je i po téměř třech desetiletích stále nejlepším ligovým střelcem klubu. „Asi jsme si byli souzeni. Janov byl založen 7. září 1893, já se narodil 7. září 1965, takže k sobě patříme,“ připomněl legendární Bomber v dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku, v němž vzpomínal nejen na italské angažmá a svou kariéru, ale mluvil i o návratech do Čech.
-
Kvalifikační blamáž o Euro 96 s lucemburským trpaslíkem vyřešil tehdejší první muž českého fotbalu ing. František Chvalovský po svém. „Geniálně, protože vyměnil doktory, reprezentace od té chvíle už neprohrála a postoupila na šampionát do Anglie, kde slavil český fotbal postupem do finále největší úspěch ve své samostatné historii,“ pobaveně vzpomíná lékař národního týmu MUDr. Petr Krejčí, jak se v devadesátém pátém roce dostal k fotbalové reprezentaci, v jejíchž službách pracuje už tři desetiletí.
-
Za pár dnů tomu bude už osmadvacet let, co vstřelil nejslavnější gól kariéry. Na evropském šampionátu v Anglii, Rusům a v posledním utkání základní skupiny k tomu. „O té hlavičce se mluví nejvíc, ale já dal v nároďáku ještě jednu důležitou branku. Také hlavou a důležitější než tu, kterou jsem v Liverpoolu otevřel skóre. Nebýt vyrovnávací trefy v kvalifikačním utkání v Norsku, na mistrovství Evropy bychom se vůbec nedostali,“ vzpomíná Jan Suchopárek v další epizodě Kopaček na hřebíku na gól, jímž v srpnu roku 1995 zachránil v Oslo české reprezentaci nerozhodný výsledek a tím i naději na účast v Anglii.
-
Narodil se v Čechách, na ligovou scénu vyrukoval v dresu pražské Slavie, žije v Kolíně, ale fotbalové jméno si udělal a renomé získal na Slovensku. Nejdříve jako hráč Dunajské Stredy, později jako funkcionář na Žitném ostrově a poté v bratislavské Petržalce a Slovanu. „Teď zasedám ve výkonném výboru Slovenského fotbalového svazu a prezidiu Ligové unie,“ doplňuje host pořadu Kopačky na hřebíku Petr Kašpar a přidává: „Takže pokud mám jít s pravdou ven, po 38 letech na Slovensku se cítím kosmopolitou slovensko – českým, i když všude tvrdím, že jsem v první řadě Evropan.“
-
Nic nedostal zadarmo, byl zvyklý tvrdě makat, prát se o svou šanci, postupnými kroky se drát vzhůru. A hlavně se nikdy nevzdávat. Během fotbalové kariéry zahrnující štace na Žižkově, ve Spartě, bundesligovém Kaiserslauternu i Bielefeldu, stejně jako když se po jejím konci vrhnul do podnikání. „Fotbalu děkuji za to, kde teď jsem. Za to, že zase hraju Ligu mistrů. Teď pro změnu v byznysu,“ přiznává Petr Gabriel v dalším díle Kopaček na hřebíku.
-
„Kliku člověk potřebuje. V životě, ve sportu, v podnikaní zrovna tak. A já ji měl během kariéry a mám ji i teď v byznysu. Proto se představuji: Ivo Ulich, klikař,“ pravil na úvod další epizody Kopaček na hřebíku bývalý fotbalista Hradce Králové, pražské Slavie, ale i německého Mönchengladbachu či japonského Kobé. „Klika je synonymem štěstí, v tom je čeština krásná,“ přidával, jakmile se posadil k mikrofonu Sport.cz a rozpovídal se nejen o své fotbalové kariéře a štacích, jimiž prošel, ale i o impériu, které společně s dvěma bratry vybudoval. Samozřejmě o impériu, které vyrábí kliky, jimiž zaplavuje tuzemsko a teď už i pořádný kus světa.
-
Popravdě řečeno – jako kantor, a na gymnáziu k tomu, by měl být přece jen pečlivější. Zvlášť při vyplňování deníčků, které si vede od klukovských let. „Vstřelené góly si tam sice zapisuji pořád, ale teď už to trochu flákám. Když si vzpomenu, dopíšu do sešitu několik zápasů najednou. Ty góly už totiž tak rychle nepřibývají,“ přiznal člen Klubu ligových kanonýrů David Lafata a marně přemýšlel, kolik branek v dresu Olešníku během posledních šesti let nastřílel. „Nebylo jich zase tolik, ale něco by to dalo,“ přemítal, aby se u mikrofonu Sport.cz hned ohradil proti pojmenování kantor.
- Visa fler
