Avsnitt
-
Chodit, běhat, šlapat na kole nebo jet stopem je správné, protože aktér alespoň trochu pochopí logiku fungování Země. Ničemu nepřijdeme na kloub, když se po devíti hodinách v letadle probereme na druhé straně světa – to prostě býváme v šoku; ideálně příjemném, někdy ani to ne.
Já jel posledních sedm týdnů pořád jen po zemi, a tím jsem šoky eliminoval. Mezi východním Polskem a západním Běloruskem určitě rozdíly jsou, ale vy je skoro nepostřehnete, každou hodinu si přirozeně zvykáte na nové prostředí. Ani mezi jižní Arménií a severním Íránem se nestane nic radikálního – ano, jste v muslimské zemi, ale na to jste už adaptovaní z Kavkazu. Postupně přibývá pikantnějších jídel, ale vy máte čím dál plechovější hubu. V poušti se objeví první palmy, o dva dny později je z toho naprosto přirozeně džungle, a tak dále.
Když se ukázalo, že nemůžu z Indie pokračovat do Myanmaru, kde vládne jakási vojenská junta a pozemní hranice je zavřená, musel jsem bohužel nastoupit do letadla: z Kalkaty do Bangkoku to trvá dvě a půl hodiny.
Indii pořád miluju, ale loučil jsem se s úlevou, protože tři týdny chaosu a těch posledních pár dnů s místními byrokraty docela stačí. -
Při své cestě do Ósaky jsem naprosto nečekaně a zbytečně uvízl v Kalkatě. Chtěl jsem tu strávit dva dny, což by bylo přesně tak akorát, protože Kalkata nemá kouzlo dejme tomu Amritsaru nebo Váránasí, ale mám problém s vízem.Stopem po světě jezdím třicet let, a řekl bych, že je to paradoxně čím dál složitější. Dnešní doba cestování přeje, ale pouze tomu organizovanému, plánovanému; rozhodně ne nevyzpytatelnému stopu. Už jen vyplnit v Praze formuláře k potřebným vízům byla sisyfovská činnost, při níž jsem musel neustále lhát. Kudy přesně pojedeš? Nevím.Co navštívíš? Nevím.Kde budeš spát? Nevím.Jak a kde překročíš hranice? No stopem, ale to vám radši říkat nebudu. A kde přesně - to už vůbec nevím.
-
Saknas det avsnitt?
-
Z Prahy mám za sebou 169 řidičů. Z toho plus minus pět řidiček, ale na to si už moc nepamatuju, protože poslední z nich mě vezla na severu Íránu kolem slaného jezera Urumie, což je měsíc.
Do Kalkaty jsem jel v chladicím náklaďáčku plném zmrzliny se čtyřiadvacetiletým Dipankarem. Jak jsem si celou Indii stěžoval na pomalé cesty, tak to se tady na východě země změnilo. Napojil jsem se na novou dálnici Dillí–Kalkata, kde jezdí osobáky běžně devadesátkou a třeba my průměrně krásných šedesát; pokrok, to už by šlo.
Najednou se okolní svět opět zaplnil vodními buvoly. Není jich tolik jako v jižním Pákistánu, ani tak ztepilých, budících obdiv, ale přesto jich vidíme spoustu. I tady jsou známkou prestiže: „My máme doma tři,“ říká Dipankar hrdě. Ptám se, jaký má plat a kolik stojí mladý buvol. „Já beru dvacet tisíc rupií (5700 korun) a buvol stojí nejméně padesát tisíc, spíš víc...“
Občas si takhle povídáme, i když většinou za jízdy koukáme z otevřeného okna (já) a na kriketový televizní přenos v mobilu (řidič).
Dipankar sice hovoří bengálsky, ale když je silný signál, tak to nevadí, překládá nám umělá inteligence. Pokládám své tři tradiční otázky, z nichž jedna zní takto: Co ti poslední dobou přináší do života největší štěstí?
Bez přemýšlení říká: „Šťastný se snažím být pořád, protože jedině tak může být lidské tělo, mysl a rozum v pořádku. Ale když můžu někomu pomoci, tak jako teď tobě, jsem ještě šťastnější. Moc ti za tu možnost děkuju.“
-
Stopování přes severní Indii má svá úskalí. Já si například pořád úplně nezvykl, že řidiči sedí na opačné straně než u nás. Snažím se navazovat oční kontakt, věřím, že to funguje, ale vždycky civím na místo spolujezdce. A uvědomím si to, až když je auto u mně. Rychle štrejchnu pohledem o metr doleva, musím vypadat jak postižený, asi z toho už začínám šilhat.
Navíc mám úplně vykroucený krk, protože jsem na stopu býval zvyklý, že mě občas auto mine, ale zastaví o kousek dál a zatroubí, ať běžím a nasednu. Problém je, že v Indii troubí každý a pořád, někdy to je pro člověka mého typu – který je vlastně pořád na silnici – nesnesitelné.
Chápu, že troubení má svůj význam. V nepřehledné dopravě s mnoha předpotopními náklaďáky, kličkujícími motorkami a rikšami je to znamení, že „tu jsem a rád bych cestu přežil“, ale přesto bych jim to lehounce zreguloval. Trubte trochu míň. A tišeji. Pak bude Indie dokonalá...
Nebo nebude, to přeháním.
-
Projíždím severní Indií, po šesti dnech jsem náhodně zastavil v městečku Paonta Sahib. Na dvě noci jsem si tu zaplatil hotel, abych měl klid na psaní článků – nad hlavou mám větrák a na balkóně opici, makaka.
Indie je zvířat plná. Silnice nepatří jen motorkám, rikšám a autům, ale samozřejmě taky kravám a psům. Plus těm opicím, ze kterých mám trošku strach, ale je to jen má vina – nemám si je fotit. Kdybych na ně nemířil mobilem, vůbec si mě nevšímají. Takhle často nepřátelsky zaostří a potom udělají rychlý výpad mým směrem. Jenom půl metru a zas se vrátí, ale poprvé mi z leknutí telefon upadl…
Za celý čtvrtek jsem se od práce zvedl jen třikrát. Jednou jsem se šel projít do místního velkého chrámu sikhů, což jsou ti v turbanech a se šavlemi u pasu. Nesmírně sympatičtí, mírumilovní lidé – všem například zdarma rozdávají jídlo a pití –, ale i tak jsem dosáhl toho, že na mě jeden z nich málem vytasil šavličku.
„A ven!“
Vůbec jsem to nečekal.
Sikh se bouchal do hlavy, tak jsem radši couval, ale za chvíli mi došlo, že nemám turban, čímž zneuctívám svaté místo, tak se omlouvám.
Zapomněl jsem.
Sikhové vám odpustí cokoliv, ale v okolí chrámu nesmíte být prostovlasí, jíst maso, pít alkohol a kouřit – to je vytáčí.
-
Celý Pákistán byl jedna velká komedie, další potenciální díl do řady o „četnících“. Myslím, že se mi povedl unikátní kousek, o který jsem ovšem nestál – ač jsem jel jakoby stopem, dokonce několika desítkami aut, ani jednou to nebyl klasický stop.
Přes objektivně nebezpečný Balúčistán mě převezl ve svém expedičním autobusu Ryan ze Severního Irska, který se hned za íránskou hranicí dostal do téže pasti jako já: bylo nám řečeno, že se v této obrovské pouštní provincii můžeme pohybovat pouze v rámci ozbrojeného konvoje, což jsem chápal. V Balúčistánu se teď skutečně běžně střílí a bouchají tam bomby, takže to mi vůbec nevadilo.
Když jsme ale konečně přejeli do vedlejšího státu Sindh a já se s luxusem Ryanova trucku rozloučil, ukázalo se, že ochranku musím mít dál. Nejdřív jsem to považoval za fór, protože kromě Balúčistánu je všude jinde nebezpečno asi jako v každé rozvojové zemi – dejme tomu trošku –, ale asi jsem si zpackal zbytek Pákistánu několika rádoby vtipnými pokusy o útěk svým chudákům ochráncům.
-
Cestování Pákistánem mi připomíná zvláštní hru, které soukromě říkám Catch me if you can. Chyťte si mě, místní policisté, jestli to dokážete! Oni to bohužel pro mě většinou dokážou, nebo to je zatím plus minus remíza – určitě nevedu. Celé je to trochu únavné. Občas naštěstí i sranda, ale v žádném případě nechci vědět, kolik jsem už stál pákistánské daňové poplatníky, protože to musí být darda.
Když jsem vjel z Íránu do nekonečné pouště Balúčistánu, došlo mi, že to je jeden velký stopařský omyl. Že tam probíhá občanská válka (škoda, že mi to neřekli třeba celníci, mohl jsem se vrátit do Teheránu a do Indie letět) a že se musím ozbrojencům naprosto podřídit. Tři dny jsem byl pod ochranou kalašnikovů a štítů, ale naivně se upínal k tomu, že až nakonec přejedeme divoký Balúčistán, všechno se zase vrátí do normálu.
Protože na Pákistán, na ten jsem se těšil asi nejvíc ze všech zemí. Nikdy jsem tam nebyl. Představoval jsem si ho jako nesmírně barevnou zemi plnou hodných, přátelských, pohostinných lidí. A nepletl jsem se – přesně tak to je.
-
Byla to naprosto bizarní scéna. V pákistánském městě Kvéta jsem se probudil bez hotovosti, kartou se tu podle všeho nikde platit nedá, a tak jsem nutně potřeboval hotovost. Mým ozbrojeným strážcům se ten nápad příliš nezamlouval, ale já trval na svém, že chci mít aspoň trochu svobody; zajít někam do obchodu třeba, koupit si co chci... A tak nakonec zorganizovali eskortu po městě.
-
Tento článek píšu přímo na hranici s Pákistánem, tak vůbec netuším, jak bude dlouhý – čím kratší, tím lépe pro mě. Zatím mi jen vzali otisky prstů, dokumenty odešly neznámo kam a řekli, ať si sednu mezi ostatní chlapy, že mají jakýsi „passport control problem“. Ženy tu nejsou žádné a od těch chlapů už se liším víceméně jenom tím, že nemám na hlavě šátek.
Jinak se ze mě už stal orientální typ, protože v Íránu se při jarním stopování ze dne na den stane, že najednou nevidíte na okolních kopcích sníh, ale ocitnete se v tropech. V poušti. Na jihovýchodě země je nejčastější dopravní značkou „Dej přednost velbloudům“ a jestli tu roste něco zeleného, tak jsou to palmy, občas i banánové plantáže.
Když jsem se naposledy díval do nějakého špinavého zrcadla, všiml jsem si, že v obličeji začínám být černý. Občas za mnou už někdo přijde a ptá se něco jazykem fársí, protože myslí, že jsem jejich. Ale já v tomhle íránském jazyce zvládám jen několik slov – například šafrán, karavan a divan. Snažím se jich využívat na maximum, ale dlouhé dialogy z toho nebývají.
Po stovkách tisíc kilometrů, které jsem v životě nastopoval, mi došla jedna důležitá věc: všechno se bude dařit podle toho, jak se chovám já. Pokud jsem veselý a milý, je to vždy brnkačka, ale jakmile začnu být negativní, cestování drhne...
-
Stopem do Ósaky: Jak přejít íránskou silnici a zůstat naživu?
Ve čtvrtek o půlnoci jsem po osmnácti dnech stopování poprvé spatřil moře – Kaspické nepočítám, to je jen obrovské jezero. Nocuju v íránském přístavu Bandar Abbas na břehu Perského zálivu, vlastně jen kousíček nad Dubají. Začaly palmy a pouštní vedro.
A klidně popíšu celý svůj poslední den: ráno jsem si o pět set kilometrů severněji, v Šírázu, jednom z nejhezčích měst, jaká znám, vyrazil ke hrobce perského básníka Haféze. Je obklopena parčíkem a Íránci tam chodívají se zjevnou láskou recitovat básně, i když to je lyrika stará sedm set let.
Parků bývá v každém íránském městě několik. I všude jinde rozkvetlé záhony, vodotrysky nebo sochy. O veřejná prostranství se starají hezky, a třeba právě Šíráz má ještě specialitu – v každé ulici visí na větvích stromů nebo hned nad vchody do obchodů klícky s andulkami, zebřičkami a dalšími podobně ukecanými ptáky.
Ze všeho zmíněného vyzařuje klid a čistota, ale harmonické pocity silně narušuje dění na silnicích...Celý text na webu www.reportermagazin.cz.
-
Do města Hamedan mě ve čtvrtek večer veze shodou zvláštních okolností policista (jmenuje se Mohammad, jako každý třetí). Mezi holými, až plyšovými kopci íránského Kurdistánu mi postupně kupuje dvě kávy, jedny chipsy, nějaký perník, taky velký pomeranč a jablko. Prostě klasický Íránec, rozdal by se. „Jak se ti líbí Írán?“ zeptá se přes překladač, a já bych ještě odpoledne vyhrkl, že nejvíc, ale teď si promnu napuchlé oko.
Buď mi to pako dalo před dvěma hodinami pěstí i do ksichtu, nebo fakt nevím. Všechno se strhlo příliš rychle. Zatím si moc nedokážu srovnat, o co šlo. Ale spíš to bude projev mé histaminové intolerance, protože ránu pěstí si nepamatuju...
-
Na hranicích Dagestánu s Ázerbájdžánem na mě koukali jako na zjevení. „Tudy stoprocentně neprojdeš, ani s platným vízem,“ říkali, „turisté mohou do Ázerbájdžánu už pět let jedině letecky.“ A proto začínám improvizovat. Vracím se po břehu Kaspického moře do Machačkaly, kde jsem byl naposledy včera, a zatáčím doleva směr Čečna, Ingušsko...
-
Jsem na cestě přesně týden a dva dny už se všechno sype – zdravím z Derbentu na jihu ruského Dagestánu. Tak například obuv, i když to je ještě řešitelný problém. Na cestu jsem si pořídil úžasně pohodlné boty, že to v nich zvládnu až do Japonska, ale už mám jenom jednu. Opravdu dokonalou. Za chvíli ji hodím do koše a stopovat kdovíkam dál musím v plážových sandálech.
Může za to fakt, že dálkoví řidiči tady na východě mívají své kamiony vyvoněné, krásně čisté. Bylo to tak vždycky, ale když jsem Rusko projížděl před patnácti nebo deseti lety, nemuseli se ještě pasažéři v kamionech zouvat. A teď už jo.
Zatím každý můj kamioňák požádal o vyzutí, i oni šlapou na pedály v ponožkách. Boty se ukládají na schůdky pod dveřmi, ale na jeden se těžko vejdou (pokud nemáte praxi a navíc nejste šikovní), tak jsem včera kousek před hranicí s Ázerbájdžánem nechal jednu na prostředním a druhou na nejnižším schodu.
Pak jsem se na té hranici dostal do potíží. Jakýsi ruský rozvědčík mávl, ať za ním laskavě vyjdu ven, a ať si vezmu krosnu a všechno, že dál už rozhodně neprojedu. Tak jsem poslechl – a rozvědčík nejspíš dost koukal, jak se chytám za hlavu a potom si mnu oči: „Bože, bota!“ Nejnižší schod dveře po zavření nezakryjí, takže se moje levá bota zjevně pár metrů vezla a na prvním hrbolku spadla do škarpy: „Promiňte, pane rozvědčíku, hned se vám budu věnovat. Jenom musím ze dna krosny vyhrabat sandále, které jsem plánoval nosit až někde v poušti nebo u moře.“
-
V pátek ráno se postavím na pumpu v Průhonicích, začnu stopovat, a dvě a půl hodiny mi nikdo nezastaví. Buď mě ignorují, nebo se zasmějí ceduli s nápisem INDIE a jedou dál. Dochází mi: „Vždyť ty si pořád myslíš, kamaráde, že seš dvacetiletej kluk, ale pomalu ti bude padesát – a komu by se tady v Praze asi tak chtělo zastavovat stárnoucímu strejdovi? Vždyť je to divný, podezřelý!“ Ale nehroutím se. Právě začalo jaro, ažůro, tak mám trpělivost. Klidnou mysl. A žádná velká očekávání, to bych se zbláznil.
-
K poslednímu rozhovoru před svou cestou stopem na Expo 2025 do japonské Ósaky si Tomáš Poláček pozval fotografa Zdeňka Thomu, který je žijící legendou českého autostopu. Tomuto stylu cestování se začal věnovat v létě 1953 a svou nejdelší expedici podnikl roku 1970. Bylo mu třicet jedna let a se třemi kamarády stopoval právě do Ósaky, kde se tehdy konalo Expo poprvé.
Chlapci sice rozeslali balíky se zásobami na československé ambasády, které potom navštěvovali, ale i tak měli 8. února 1970 na Staroměstském náměstí každý více než třicetikilový batoh. Rozpočet byl daný: dva dolary na den. Ale pozor – dolar byl tehdy mnohem silnější než dnes, takže to po celé Asii, s výjimkou Japonska, stačilo na skromné, ale celkem pohodlné živobytí.
Odjížděli v době, kdy se ještě daly opatrně hájit Dubčekovy myšlenky o socialismu s lidskou tváří – však také prvním důležitým cílem expedice byla Ankara, kam normalizátoři odklidili Alexandra Dubčeka na místo velvyslance: „Se zájmem si ty naše batohy potěžkával, hodně se ptal, fandil…“
V afghánském Herátu se pak mládenci zkouřili hašišem, ale skutečné stopařské osvícení nastalo až v Indii: „Vzpomínám, jak jsme šli nějakým velkým městem a já byl navzdory vedru nadšenej. Nezajímalo mě, že tam je špína a chaos,“ zasní se Thoma. „Najednou jsem cítil zvláštní sounáležitost s lidmi kolem. Jako bych dostával signály, že jsem se doteď spíš flákal ve svém komfortním prostředí a že to musím změnit. Asie mě okouzlila.“
V srpnu dopluli na palubě polské nákladní lodi z Malajsie do Jokohamy a po pár týdnech si znovu vyzkoušeli stop. „Japonci tehdy často nechápali, o co nám jde, ale zastavovali, protože chtěli pomáhat: Odvezeme vás aspoň na nádraží! Když zjistili, že jsme z Československa, vesměs se chytali a s radostí opakovali tři pojmy: Čáslavská, broušené sklo, Antonín Dvořák. Třeba toho Dvořáka znal každý šofér náklaďáku!“
Poslední úsek šli pěšky z posvátného města Ise do Ósaky podél rýžových polí a 23. srpna 1970 slavně dorazili na Světovou výstavu.
O pětapadesát let později chce moderátor podcastu Tomáš Poláček zvládnout podobnou trasu za dva měsíce, aby koncem května doma stihl závěr fotbalové sezóny.
-
„Předloni jsem skončil na tři měsíce v Bohnicích.“ S nečekanou otevřeností přistoupil k dalšímu dílu podcastu Host Reportéra zpěvák a donedávna také herec Sebastian Jacques.
Ten se před třiceti lety narodil do pozoruhodné rodiny: jeho maminkou je Kateřina Jacques, tetou Monika Pajerová, sestřenicí Emma Smetana a tak dále.
Sám vede výbornou indie-popovou kapelu I Love You Honey Bunny, se kterou už objel Evropu. Koncertní šňůru měli dokonce i po Kanadě a za pár dnů vydávají třetí album nazvané Don’t Look When I’m Changing.
V nedávném období prošel Sebastian otřesem a zásadní osobnostní proměnou. Už od dospívání trpí depresemi: „Předloni jsem po pokusu o sebevraždu skončil na čtvrt roku v léčebně,“ popisuje. Tam mu mimo jiné došlo, že už dál nechce být hercem, což pro něj dlouho představovalo paralelní kariéru – ostatně vystudoval DAMU.
„V Bohnicích jsem hledal svoje skutečné vnitřní motivace, přemýšlel o tom, co chci od sebe a co od světa. Tehdy jsem přišel na to, že se v hereckém prostředí necítím dobře a že v tom už nesmím pokračovat, pokud chci být v životě aspoň trochu šťastný. Odehrál jsem v Národním divadle posledního Hordubala a opravdu s tím skončil. Od té doby je jasnou prioritou muzika, jejíž prostředí mi vždycky připadalo výrazně upřímnější.“
Album Don’t Look When I’m Changing vyjde 28. března, kapela ho natáčela mimo jiné v Brightonu a Amsterdamu. Pražský křest se chystá na 10. dubna v klubu MeetFactory.
-
Nejdramatičtější rok života má za sebou Marka Rybin, zpěvačka skupiny Gaia Mesiah. Ve velmi otevřeném rozhovoru vypráví, jak dlouhodobě bojovala s kvartálním pitím – alkoholem totiž tlumila stavy vyčerpání a vztahové nestability.
Loni v červnu se po koncertě v Břeclavi zhroutila. Nonstop pila několik dní, než ji ve stavu blízkém deliriu tremens zachránili její nejbližší – přítel a bratr.
Nejprve ji odvezli na pražskou psychiatrii, kde strávila prvních osm dní na diazepamu. Tvrdila, že sice neví, co bude dál, ale rozhodně končí s muzikou a kapelu už nechce ani vidět.
Prvních čtyřiadvacet hodin byla na uzavřeném oddělení: „V jedenáct večer, když jsme už s holkama spaly, se najednou ozval démonický řev. Přivezli sjetou holku, bránila se saniťákům, úplný psycho, šel z ní strach. A ráno tam s námi ležela – dredařka upoutaná k lůžku. Trochu depka, ale já byla spokojená, že jsem konečně na správném místě, kde mi pomůžou.“
Později se přemístila do léčebny Červený Dvůr, která se jí stala domovem na další čtvrtrok.
Dnes Marka abstinuje, působí zdravě a spokojeně – a ke kapele se vrátila. Jen se rozhodla omezit počet koncertů: „Terapeuti navrhovali, ať se na hudbu třeba na další dva roky vykašlu a psychiku si ještě víc ustálím, ale zkouším, jestli to zvládnu novým stylem. Dělat méně koncertů, zato kvalitnějších, a nepředstírat na nich za každou cenu suverénní, energickou, neustále pozitivní zpěvačku. Sundala jsem dlouholetou masku a mám naději, že to takhle půjde mnohem líp.“
Velký rozhovor s Markou Rybin přinese březnové vydání Reportéra v pondělí. Už teď si ale můžete poslechnout úvodní půlhodinu povídání v dalším díle našeho podcastu.
-
Zvláštní a smutný byl závěr natáčení dokumentu Štěstí a dobro všem, ve kterém tým režiséra Filipa Remundy zaznamenával život pozoruhodného Rusa středního věku jménem Vitalij. Tento muž z Novosibirska byl vášnivým komentátorem společenského dění v Rusku i ve světě, a navzdory nesporné inteligenci žil dost excentricky.
Měl se stát vědcem, ale do loňského roku se živil doma na SIbiři manuální prací. Řešil existenční starosti, rád se bil. Neuvěřitelné byly jeho otužilecké výkony. “Když v zimě plaval přes Ob z jednoho břehu na druhý, vydržel ve vodě klidně přes půl hodiny,” vzpomíná Filip Remunda v podcastu Host Reportéra. “Podle mě se mohl dostat do Guinessovy knihy rekordů, kdyby tou knihou ovšem nepohrdal, protože je na něj příliš západní. Každopádně to byl extrémní sportovec, který šel do naprostých krajností.”
I Filip Remunda se během natáčení začal zlehka otužovat a dohodl se s Vitalijem, že příště skočí do Obu s ním. “To už byla válka a Vitalij měl radost, že jsme se i v téhle situaci dostali za ním do Novosibirsku. Objal nás ze slovy: Díky za to, že jste se sem prorvali!”
Večer před společným plaváním si Remunda v jinak prázdném hotelovém baru všiml, že si ho s kolegy fotí jediný další host. “Trochu mě to varovalo, říkal jsem si, že je na nás možná nasazený. Ráno zaklepali na dveře pokoje čtyři policisté a bylo nám důrazně doporučeno, ať zmizíme a do Ruska už se zpět nevracíme. Od té doby jsem Vitalije až do jeho loňské nečekané smrti neviděl. A do Ruska se teď pracovně radši ani vracet nebudu, protože jsem užitečnější jako táta tří dětí doma než jako zavřený filmař někde v Rusku.”
Zajímavá závěrečná pasáž podcastu se věnuje dalšímu tématu, které teď Remundu zajímá. “Moje žena Ivona nedávno ve svých čtyřiceti letech náhodou zjistila, že má celý život ADHD. Začala ten problém studovat a řešit, teď o tom chystáme podcastový seriál.”
-
„Z rozhovoru jsem měla strach, ale bylo to překvapivě docela vtipné,“ smála se v závěru dalšího podcastu Host Reportéra herečka Bohdana Pavlíková. Posledních deset let hraje v pražském Švandově divadle, a to čím dál častěji těsně po boku svého životního druha a o patnáct let staršího kolegy Luboše Veselého. Nyní je můžeme na jevišti sledovat v inscenaci Dívenka na trampolíně coby manžele Josefa Škvoreckého a Zdenu Salivarovou.
„Pro mě je Dívenka výjimečná v tom,“ říká Bohdana Pavlíková, „že jsem se kvůli ní poctivě vzdělávala a snažila se o životě Škvoreckých hodně načíst. Velkou výzvou bylo, že hraju Zdenu Salivarovou nejprve mladou a pak naopak stárnoucí, ačkoliv já jsem ve skutečnosti někde mezi – je mi osmačtyřicet. Jsem za tu příležitost vděčná, původně jsem roli hrát ani neměla. V plánu bylo letět s ní do Toronta, a to bych v žádném případě nezvládla – letěla jsem jedinkrát v životě a byla to hrůza, nikdy víc! Naštěstí pro mě z Toronta sešlo a hrajeme jen u nás na Smíchově.“
V podcastu vypráví mimo jiné o tom, co má se Zdenou Salivarovou společného – vyrůstání bez otce, lásku ke zpěvu, bezdětnost. A taky pěkný partnerský vztah: „Přesně před patnácti lety přišel k nám do Šumperku hostovat Luboš Veselý, brzy jsme spolu začali žít. On se dokonce chtěl odstěhovat za mnou, ale Šumperk jsem mu zakázala – většinu práce měl vždycky v Praze. Nakonec to dopadlo dobře a já roku 2015 zakotvila ve Švanďáku. S Lubošem jsem šťastná, on je například opravdu hodný. Vzpomínám, jak na mě zapůsobilo, když jsme spolu jako partneři mohli strávit první společné prázdniny, ale on měl zrovna jakési finanční problémy. Nabízela jsem, že mu pomůžu, ale Luboš odmítl a celé ty prázdniny pracoval na statku – staral se o krávy a řídil traktor.“
Sama byla pár let takzvaně populární díky roli v seriálu Ulice, ale její postava (jménem Jindra) se z příběhu vytratila a Bohdana Pavlíková pochybuje, že by se někdy vrátila. „Což není důležité, na filmovém a seriálovém hraní můj život nikdy nestál. Bytostně důležité pro mě vždy bylo jen divadlo, ale i to se pomalu mírní. Docela dobře si dovedu představit, že se za pár let přestěhujeme do Velar a já tam třeba povedu nějaký dramatický kroužek. Dnes jsem díky rolím ve Švanďáku spokojená, ale myslím, že bych podobně spokojená byla i v jižních Čechách, kde se cítím doma ze všeho nejvíc.“
-
Tři roky po padesátce vydal svou nejlepší desku, která se trefně jmenuje Všechno nejlepší. Spokojená je nejen kritika, ale i on osobně – hudebník a kulturní antropolog David Doubek, známější pod jménem Ventolin. Je paradoxní, že ho dodnes spousta náhodných posluchačů považuje spíše za legrační figurku, za kuriózní atrakci na hudební scéně, ačkoli nic není vzdálenější pravdě.
Ano, Ventolin umí být vtipný (novou desku například začíná refrénem „blbost už mě neláká, dnes budu za moudrýho fešáka“), ale jeho hudba je mezinárodní a současná. Spoustu fanoušků má například v Polsku a nedávno absolvoval pár koncertů ve Velké Británii, kam se hodlá vracet.
V podcastu Host Reportéra vypráví o tom, že i když je z desky nadšený, její vznik nebyl vůbec snadný.
„Musel jsem překonávat srandovní, ale i vážnější překážky,“ zmiňuje. „Dřív jsem například vždycky natáčel ve svém domácím studiu, ale loni to nějak nešlo. Naproti máme stánek, kde se během dne srocují hluční štamgasti, v bytě pode mnou furt někdo rapoval. Nic proti, naopak, ale najednou jsem se nedokázal soustředit a radši jezdil tvořit a natáčet jinam. Jak do profesionálního studia, tak třeba minimalisticky do hotelů. A jednou mi jako pracoviště na pár hodin dobře posloužil i břeh Jizery…“
Byla to nová výzva. „Najednou jsem nehrotil perfektní kvalitu nahrávky, a to je asi dobře. Část muzikantů mívá tendenci řešit spoustu až ezoterických detailů, které posluchače nezajímají – já mezi takové patřil.“
Největší problém nastal, když si v jednom hotelu nerozsvítil a usedl do prostoru, kde mylně tušil postel. Chyba ho stála zlomené žebro: „Do té doby jsem netušil, jak moc může takové zranění ovlivnit kvalitu života, prvních pár týdnů bylo krutých. Jsem navíc astmatik, a astma v kombinaci se zlomeným žebrem nikomu nepřeju – to je hardcore. Systematicky jsem musel užívat jak painkillery, tak samozřejmě ventolin,“ zmiňuje v podcastu své umělecké jméno s malým v.
Dnes už je ale vše v pořádku a Ventolin se těší na křty. První proběhne 28. března v pražském sále ARCHA+ a druhý 4. dubna na brněnské Flédě.
- Visa fler
