Avsnitt
-
Když on přijde 2. - Nejsme moc dobří v čekání. To může mít nekonečné množství podob, často trýznivých a bolestivých. Spolu se žalmistou voláme: “Jak dlouho ještě!?” Dnešní evangelijní příběh začíná čekáním. “Při návratu Ježíše vítal dav lidí; všichni už na něj čekali.” Dva lidé čekají opravdu hodně netrpělivě. Jednomu umírá dcera a jde mu doslova o minuty. Druhá je žena, která by si přála zůstat skrytá. Její jméno neznáme, její problém je její identitou: žena s problémem krvácení. Zná sílu očekávání. Proto se rozhodla, že se dotkne cípu Ježíšova roucha. Tady si musíme dát malou pauzu: Jak ji to mohlo napadnout? Proč cíp roucha? To přece není jen tak. Navíc, proč ji Ježíš za chvíli řekne, že je to její víra, která ji uzdravila? Víra v co přesně? A proč Ježíš cítí dotek, když se jej vlastně nedotkla? V tom příběhu je více než se na první pohled zdá.
-
Když on přijde 1. - Lidé Ježíše nenásledovali, protože je někdo přesvědčil, ale protože se dotkli něčeho nadpřirozeného. Jedním z těch, kteří jej následovali, byl Matouš, bývalý výběrčí daní pro římskou správu. Ježíš jej pozval k následování, a on ihned šel. Proč ovšem tak rychle opustil výnosný byznys a následoval Ježíše? Přisuzujeme to neobvyklému Ježíšovu charismatu. Ale nesedí to. Matouš Ježíše zná, bydlí koneckonců ve stejném malém městě. Vlastně, všichni tam znají všechny. Přesto se něco stalo, co Matouše přesvědčilo bez přesvědčování. Co to bylo? Zavalila ho lavina milosti. Abychom pochopili jeho příběh, musíme pochopit kontext a geografii jeho příběhu.
-
Saknas det avsnitt?
-
Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 10. - Pavel nepíše teoretický dopis imaginární církvi, která řeší obecné problémy. Ne. Všechno jsou to lidé, které zná, a se kterými dlouhodobě pracuje. Konzistence a kontinuita je důležitá. Vidíme to na Pavlově projektu sbírky na chudé. Je to dlouhodobý a konzistentní projekt se symbolickým významem: Pohané dostali evangelium díky židovským věřícím, a je tedy správné, že je zpětně podpoří v jejich nouzi. Umístění pasáže o sbírce po vznešené teologické pasáži o vzkříšení není vůbec náhodné. Křesťané žijí ve dvou světech, nebeském a pozemském.
-
Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 9. - Když mluvíme o křesťanech, používáme někdy slovo „věřící“, což evokuje, že křesťan je především někdo, kdo něčemu nebo někomu věří. Většinu problémů, které Pavel v Korintu řeší, se ale netýkají otázek věrouky, protože křesťana spíše popíše to, jak se jeho víra projevuje v chování, ne pouze v myšlení. Zároveň to neznamená, že je jedno, čemu věříme, jen je to menší část celého obrázku. Někdy na první pohled nenápadná doktrína zásadně ovlivní naše chování. Takovou je otázka vzkříšení z mrtvých, kterou Pavel označuje za to hlavní, co sám přijal a předal. Kdyby Ježíš nevstal z mrtvých, křesťanská víra by nedávala smysl. Vzkříšení Ježíše je základem víry, navíc je závdavkem a slibem našeho vlastního vzkříšení. Křesťanský a židovský postoj ke smrti byl jiný než od mnoha Řeků. Ti vnímali uvolnění duše z těla jako vítané osvobození, fyzično zůstalo zanecháno, a osoba se stala čistým duchem. Naopak v Bibli je smrt vnímána jako přerušení života, je to nepřítel spojený s hříchem, pádem a soudem. K lidství tělo patří. V Pavlově teologii je vzkříšení těl důkazem toho, že Bůh tělo a hmotu neodmítá.
-
Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 8. - První křesťané obecně a církve jako třeba ta korintská byly plné života, což ovšem pro apoštola Pavla není výmluvou pro zmatek nebo chaos. Pro nás možná překvapivě dává velký důraz na to, jak vypadá církev navenek, pro ty, kteří do ní zatím nepatří. Nejprve se věnuje tomu, jak vypadají ženy při veřejné mluvě, jak vypadají bohatí při eucharistii, a jak vypadají „ti duchovní“ při používání duchovních darů, zejména při mluvení v jazycích. Možná jim „andělská mluva“ připadala jako znamení duchovnosti. Pavel jejich duchovnost vrací zpět ke Kristu, protože dary jsou nadpřirozeným uschopněním pro službu Ježíši v kontextu církve. Duchovnost spočívá v tom, že dary dává Duch, ne že z člověka dělají duchovnějšího. Pavel proti jazykům rozhodně není, sám se jimi koneckonců modlí, ale je proti jejich veřejnému použití ve zmatku a chaosu: “Mluví-li však někdo řečí, které nerozumím, zůstaneme jeden druhému cizincem.”
-
Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 7. - V centru církve najdeme stůl. Pro křesťany je to nejsvětější místo. Stůl je inkluzívní a rodinný. Pozvání jsou hříšní, nemocní a pochybující. Ježíš zve všechny. Eucharistie v první církvi nebyl rituál v kostele, ale součást opravdové večeře. Říkali ji hody lásky. Kromě duchovního to byla i praktická pomoc chudým a hladovějícím. Bohatí zajišťovali většinu jídla. Byl to skvělý princip. Jenže, ze skvělého nápadu se staly orgie porovnávání, předvádění, závisti a opilosti. Bohatí si nosili pamlsky, chudí nic. Moc se nesdíleli. Bohatí se nezdráhali dávat najevo, jak so ti užívají. Ostatním nechali zbytky. Na začátku dopisu Pavel řeší rozdělení církve do skupinek podle teologie a oblíbených učitelů, nyní řeší rozdělení podle sociálního statusu. Vracíme se k otázce svobody a právům: Proč bych se měl omezovat, když mi Bůh žehná? Obdařil mě prosperitou, proč to neukázat? Víte, jak tomu říká Pavel? “To pohrdáte Boží církví natolik, že ponižujete ty, kdo nic nemají?”
-
Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 6. - Někdy máme za to, že první církev byla velmi živelná, což ovšem nebylo výmluvou pro zmatek nebo chaos. Pavel se v dopise Korintským ujišťuje, že církev se chová i navenek jako rozumná komunita. Proto se v další pasáži dopisu věnuje třem praktickým otázkám: jak vydadají ženy při veřejné službě, jak vypadají bohatí při eucharistii, a jak vypadají všichni při používání duchovních darů. Dnešní pasáž o postavení žen je paradoxní. Oproti minulému tématu šedé zóny je podstatně kratší, ale o to méně jasná. Vypadá to, že si v ní Pavel velmi protiřečí. Navíc, téma postavení žen přináší tenzi i dnes, natož v době vzniku dopisu, kdy všude okolo panoval jasný patriarchát. Zběžné čtení Pavlových dopisů zmatek spíše přiživuje. Na straně jedné to vypadá, jakoby byl Pavel proti ženám, na straně druhé různé ženy jmenuje, zmocňuje a oceňuje jako vedoucí. Tyto ženy by nesouhlasily s pocitem, že je Pavel proti nim. Tak proč to v některých pasážích vypadá, že je? Protože to není černobílé!
-
Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 5. - Konflikt ohledně jezení masa obětovaného modlám vypadá pro moderního člověka jako banální problém. Cíleně strukturovaná a velice dlouhá odpověď apoštola Pavla ukazuje, že se to týká ještě trochu něčeho jiného, než se na první pohled zdá. Jedná se o klasický spor svobody a lásky. Jsem svobodný dělat si co chci, nebo mě láska omezuje v mých svobodách? To je téma, které v různých podobách řešíme také dnes. Neexistují jednoduché ani černobílé odpovědi. Život by byl moc jednoduchý, kdybychom ho měli jen v černobílých barvách. Nebyl by nutně krásnější, určitě by ale byl jednodušší. V černobílém životě bychom vytvořili jasná pravidla, co se může, a co zase nesmí. Život černobílý není a velký kus života žijeme v šedé zóně, kde stejná situace může mít jiné následky podle okolností nebo okolo stojících. Dnešní téma zkoumá přesně tento moment rozhodování: kdy je jasné a viditelné “ano”, kdy “ne” a kdy je naopak nejlepší slovo “možná”.
-
Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 4. - Dobří misionáři se vždy snaží najít nějaké styčné body, příběhy, fráze nebo příklady v kultuře, které slouží. Pomáhá jim to ve spojení s lidmi a nalezení společné půdy v komunikaci. Apoštol Pavel ve svém dopisu do Korintu několik takových frází najde, mezi nimi: „Všechno smím“. Tuto oblíbenou a populární frázi opakuje jako by s ní souhlasil, ale vždy dodá vysvětlení. Pokud dělám vše, co chci, může to být k mé škodě, a může mě to ovládnout. Tento most mu pomáhá s vypořádáním sexuálního chaosu v korintské církvi: Od sexu mimo manželství, který veřejnost pohoršuje (incest); k sexu, který veřejnost nepohoršuje (prostituce); až po manželství bez sexu, které nedoporučuje; a otázky spojené s rozvodem, nové sňatky “jen v Pánu” a roli celibátu, který v současné tísni doporučuje. Církev je rodina, která se skládá jak z rodin, tak ze svobodných lidí. Pavel církev v Korintu učí, že obě polohy (manželství i svobodný život) jsou zcela rovnoprávné a plnohodnotné.
-
Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 3. - Církev z principu přijímá hříšníky, kvůli tomu existuje. Jak ale pracovat s jejich hříchem? Kdyby byli všichni lidé v církvi duchovně zralí, morálně zodpovědní, a eticky hodnověrní, nepotřebovali bychom shromáždění církve, které naopak k tomu jeho účastníky vede vzájemným povzbuzováním, napomínáním a vyučováním. V církvi tak vedle sebe existují dvě trajektorie: teologická, která říká, co je správné a špatné a jak máme žít podle Ježíšova příkladu, a pak ta pastorační, která pracuje s lidmi tam, kde jsou. Tyto dvě trajektorie se ne vždy shodují či protínají. Ve chvílích, kdy se nůžky mezi oběma rozevřou natolik, že už vůbec není patrné, zda jsme stále křesťané, přichází ke slovu kázeň – slovo, kterého se lidé spíše bojí. Kázeň je ozdravný proces, který vede k nápravě a vykročení správným směrem. V kázní se učíme, že naše skutky mají následky. V kázni tyto následky napravujeme, pokud to jde. V kázní zažíváme opravdové pokání. V kázní zjišťujeme, že nejsme dokonalí a učíme se tak milosrdenství s dalšími hříšníky.
-
Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 2. - Máloco je pro církev tak zničující, jako vnitřní rozdělení. Kdyby byla církev pouhou organizací nebo klubem, pak by vnitřní spory mohly být řešeny manažersky. Jenže církev je především rodina. Rodinná dynamika ve sporech je jiná, protože je vždy osobnější a emocionálnější. Proč se v církvi děje rozdělení? Apoštol Pavel má jasno: Je to naše tělesnost, která se projevuje jako dětinskost, co vede k rozdělování, rozpadu a frakcím. Jednotliví vedoucí jsou jen služebníci, kteří slouží církvi. Jsou jako číšnici, kteří roznášejí jídlo u stolů. Pavel tedy rozhádaným Korintským říká jinými slovy: “Chováte se jako rozmazlené děti. Zatímco se hádáte, od kterého číšníka si necháváte sloužit nejraději, opomíjíte fakt, že vůbec nezáleží na tom, kdo vám přinese to jídlo na stůl, ale o to, že je to Bůh, kdo vládne v kuchyni! Bůh ti peče pořádný akorát správně propečený steak, jenže seš jako děcko, co si místo toho raději dá pribináček! Věčný teenager odmítající dospět.”
-
Co se děje v Korintu, zůstane v Korintu 1. - Při dnešní četbě Pavlových dopisů zapomínáme, že jsou dopisy a ne teologická brožurka nebo dokonce učebnice systematické teologie. Ukazují na osobní vztah apoštola s církvemi, které většinou sám založil. Každý byl osobní a přitom promýšlený. Dopis do Korintu je mistrovské dílo, je velmi praktický a aktuální pro život církve i dnes. Má k lidem v Korintu církvi osobní vztah, i když to není vždy vztah pozitivní a jednoduchý. Díky tomu působí pasáže místy hodně emotivně, někdy až se sarkastickým přeháněním. Dopis je ceněnou sondou do života první církve, a především do různých oblastí problémů, které řeší. Jací byli jeho adresáti? Jaké bylo město, ve kterém žili? Jakou kulturou byli nasáklí? Proč byli připraveni na setkání s Ježíšem? Co nejvíce řešili?
-
Příběh vyprávěný idiotem 1. - Na svět se můžeme dívat slovy Sheakespearova Macbetha jako na příběh vyprávěný idiotem, naplněný zvukem a zuřivostí, jež neznamená nic. Nebo můžeme říst společně s Terezii z Avily modlitbu: "Ať tě nic nezneklidňuje, ať ti nic nenahání strach. Všechno pomíjí. Bůh se nemění. Trpělivostí se dosáhne všeho. Kdo má Boha, tomu nic nechybí, sám Bůh stačí.” Něco podobného prožila Etty Hillesum, která v koncentračním táboře napsala: “ "Když stojím – v rohu tábora – s nohama vrostlýma do země a očima obrácenýma k nebi, pak mi někdy tečou po tváři slzy zrozené z vnitřního pohnutí a z vděčnosti. Chci být právě tam na místě, které lidé nazývají hrozným a stále být schopna říct: Život je krásný."
-
Komunita | Proč ji potřebujeme a jak ji vypěstovat 3. - Bůh nás hledá a přivádí do komunity církve. Ne proto, aby potlačil naši jedinečnou individualitu, ale abychom rostli. V růstu spolupracujeme, jsme pozvání na cestu poznání a spolupráce. Je to synergická činnost. Zasévání a zalévání je naše část, je to ovšem Bůh, kdo dává růst. Růst víry je to průsečík naší činnosti a Boží práce na pozadí. Když vzniká opravdová komunita, není jen zdravá, ale také uzdravující, jak trefně napsal psycholog Scott Peck: “Jakmile může člověk bez obav říci, co si myslí a cítí, jakmile lidé věří, že je někdo vyslechne a přijme je takové jací jsou, spustí se lavina frustrace, bolesti a smutku, které v sobě drží celé roky. Jakmile zjistí, že mají pro někoho hodnotu, že je někdo oceňuje, jejich zranitelnost se ještě prohloubí. Obrané valy, které si postavili, se zřítí. A jak padají, vzrůstá náklonnost a otevřenost. Začíná skutečné uzdravování. Staré rány se hojí, odpouštějí se stará příkoří, překonávají se staré neshody. Obavy nahrazuje naděje.”
-
Komunita | Proč ji potřebujeme a jak ji vypěstovat 2. - Než dorazíme ke zkušenosti opravdové komunity, projdeme několika fázemi: Zdá se nám, že jsme parta, ale možná jsme vypěstovali jen pseudokomunitu. Je logické, že po vystřízlivění následuje chaos a konflikt, abychom nakonec skončili v prázdnotě. Tam máme pocit, že nám něco chybí, nestačíme na to, objevujeme pokoru. Až na závěr objevíme vztahy prověřené časem, které přechází do podoby opravdové komunity. Tam se formuje náš individualismus. Někdy máme za to, že individualismus je problém (musíme ho upozadit, skrýt, rozředit, učinit se nenápadnými). Vůbec ne. To by bylo naopak škodlivé! Nebýt sám sebou, dělat ze sebe někoho jiného nás stojí neskutečně moc energie. Vypadat jinak navenek a být uvnitř někým jiným je velmi těžké břemeno. To by byla pseudokomunita. Bůh nás hledá a přivádí nás do církve, do komunity. Ne proto, aby potlačil naši jedinečnou individualitu, ale abychom rostli.
-
Komunita | Proč ji potřebujeme a jak ji vypěstovat 1. - Víra může růst na samotě (třeba v životní poušti), ale nedaří se ji dobře v osamění. Skoro to vypadá, jako by víra rostla především v prostředí láskyplných vztahů. Přesně to má na mysli apoštol Pavel, když píše lidem do církví, že jejich víra roste a tak mají stále více lásky k druhým. Víra a láska jsou velmi úzce provázány. Kristus přebývá v srdcích skrze víru – následkem je láska, která zakoření a ukotví v srdci, a ve vzájemném spojení společně objevujeme rozměry Kristovy lásky. Víra se projevuje láskou. Je nasnadě, že vzájemné vztahy jsou primárním prostředím pro růst víry.
-
Vlivy 3. - Poslední díl ze série ukazuje, jak naše vztahy s Bohem a sebevnímání ovlivňují interakce s ostatními. Přednáška zdůrazňuje význam správně nastavených vnitřních "filtrů", které formují naše chování a nabídne zamyšlení nad tím, jak správně nastavené vnitřní "filtry" mohou zlepšit naše vztahy a pozitivně ovlivnit lidi kolem nás.
-
Vlivy 2. - Každý z nás ve svém životě zažívá věci, které nemůže ovlivnit. Zároveň každý den děláme mnoho rozhodnutí, která určují, kterým směrem se v životě ubíráme. Tohle všechno utváří jedinečný filtr, přes který přijímáme a zpracováváme veškeré věci, co k nám přicházejí. Tento filtr je ale často pokřivený a na nás je, abychom ho s Boží pomocí přetvořili a opravili. Jak se s tím ale popasovat? V tomto díle se podíváme na dva biblické příběhy, které nám pomůžou vydat se tím správným směrem.
-
Vlivy 1. - V první části nové série kázání "Vlivy" se Marek Toul zaměřuje na to, jak Boží přítomnost formuje lidské životy.
Prozkoumáme spolu různé fáze víry: dětskou doslovnou víru, relativizujicí skepticismus a mystickou víru, která vede k hlubšímu spojení s Bohem. Kázání ukazuje, jak důvěra v Boha může přinést světlo i do nejtemnějších okamžiků života a jak můžeme Boží přítomnost vnímat v každodenním životě. -
Josef | Životní jízda 5. - Svět funguje tak, že lidé, kteří nás zranili nejvíce, nás budou jednoho dne potřebovat. Josef zakusil neuvěřitelnou životní jízdu. Z oblíbeného syna otrokem, z otroka vězněm, z vězně premiérem. Na závěr se před ním objeví to největší pokušení: Možnost srovnat účty, a pomstít se všem, kteří mu ublížili. Jak se zachová? Když byl Josef ještě teenager, viděl na vlastní oči smíření svého otce Jákoba se svým bratrem Ezauem. Jákob přichází se strachem a pokorou. Opakovaně se mu klaní. Ezau reaguje emotivně, s pláčem mu běží vstříc, padnou si do náruče a políbí se s pláčem. O svém strýci slyšeli hrozné věci, a vnímali otcův strach. Vidí ovšem usmíření. Josef v té chvíli netuší, že jeho bratři jej zradí a on bude o dlouhé roky později stát na Ezauově místě, protože se mu budou jeho bratři klanět s podobně viditelným strachem. Zapamatoval si, že smíření je možné v dokonce i tak vyhraněných, emotivních a silných případech. I on bude plakat a bude své bratry objímat, stejně jako to udělal jeho strýc, protože příklady táhnou a smíření je možnost. Bude to dokonalá historická paralela k Ježíšovu nejslavnějšímu podobenství o ztraceném synu, který když se s viditelným strachem vrací domů, jeho otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky.
- Visa fler
