Avsnitt
-
Pětadvacátý a poslední díl vzpomínek českého exvelvyslance při EU v Bruselu Josefa Kreutera stylově popisuje vyvrcholení mnohaletého snažení – summit EU v Kodani, na kterém si v prosinci 2002 deset zemí vstupujících do Evropské unie vyjednalo definitivní podmínky svého budoucího členství. Kreuter plasticky vykresluje atmosféru tohoto finále, jeho peripetie a zákruty. Přesně vystihuje složitost jednání mezi 15 stávajícími členskými státy, které se musely napřed dohodnout mezi sebou, než přikročily k bilaterálním kolům s jednotlivými kandidáty, ale také rivalitu mezi vstupujícími státy, které se ani nepokoušely táhnout za jeden provaz.
-
Život špičkových diplomatů je vždy těžký, protože musí hájit, tlumočit a interpretovat názory politiků, s nimiž ne vždy souhlasí a které podle nich ne vždy souzní se zájmy země. Pěkným příkladem takové frustrace je vyprávění Josefa Kreutera o dvou nejožehavějších tématech poslední fáze rozhovorů o vstupu ČR do EU, totiž výstavbě jaderné elektrárny Temelín a sporu o platnost poválečných Benešových dekretů, na jejichž základě byla z Československa vyhnána většina sudetských Němců.
-
Saknas det avsnitt?
-
Během roku 2001 se cílová rovinka rozhovorů o vstupu do EU blížila a zase vzdalovala. Rodily se chvíle, kdy předsedající členské země navrhovaly například uzavřít jednání pouze s Estonskem, Slovinskem a Kyprem; jindy zase uvažovaly, že by mohly pokročit pouze s jednou ze středoevropských zemí, nejspíše s Maďarskem. Nad Polskem dělaly stále častěji kříž. Jednání poznamenávala únava, jisté podráždění, a to na obou stranách. Josef Kreuter přisuzuje pomalý a složitý český postup nejen zlé vůli Rakušanů, kteří se opravdu opřeli do odporu vůči Temelínu i o zpochybňování platnosti Benešových dekretů, ale také české politické reprezentace. Politika ČSSD vedla k návratu „starých struktur“ a částečně i starých pořádků. ODS však nebyla ozdravnou variantou, už pro svůj euroskepticismus a prorůstání s byznysem.
-
Josef Kreuter v této kapitole líčí klíčové období českého vyjednávání o vstupu Česka do EU, kdy už nešlo o to, zda k rozšíření Unie dojde, ale za jakých podmínek pro tu kterou zemi. České straně její ambice významně komplikovalo Rakousko, a to jak neustálým otevíráním otázky Benešových dekretů a nesmyslnými požadavky na jejich „zrušení“, tak úporným bojem proti spuštění jaderné elektrárny v Temelíně, což byla zejména úlitba domácímu rakouskému veřejnému mínění. Problémy měla česká strana také v dalších klíčových vyjednávacích kapitolách.
-
Vzpomínky na jaro 2000, kdy Josef Kreuter po takřka sedmi letech ukončil své působení v úřadu českého velvyslance při EU, ho podněcují k bilancování a k nadčasovým úvahám o evropské integraci, jejím místě a smyslu v širší světové politice. Kreuter více než dosud dává události do kontextu, všímá si souvislostí a spojnic; mimo jiné se dvakrát jako o zásadní události zmiňuje o zvolení a posléze inauguraci Vladimira Putina ruským prezidentem. Poukazuje na nedostatky v konstrukci EU a odhaluje myšlení a taktiku členských zemí, zejména vůči budoucím novým členům, a budování pozic pro rozšířenou unii, které se všichni báli, ale jako historické nutnosti už jí nemohli vzdorovat. V obou případech mu daly události dalších desetiletí za pravdu.
-
Ačkoli byl Günter Verheugen, nový evropský komisař odpovědný za rozšíření EU, socialista podobně jako český premiér Miloš Zeman, mělo toto „sepětí“ jen malý vliv na další hodnotící zprávu Evropské komise o připravenosti ČR na vstup do EU. Zpráva byla podruhé za sebou velmi kritická a český velvyslanec Josef Kreuter věděl, že třetí takovou zprávu za sebou si Praha nemůže dovolit, pokud chce zůstat zastoupena mezi šesti kandidátskými zeměmi, které tehdy jednaly o přijetí do unie. Poslouchejte další ukázku z připravované Kreuterovy knihy.
-
Jednání o přijetí do EU dospělo v průběhu jara a léta 1999 do bodu, kdy se na stole objevila ta nejtěžší, doslova krizová témata, která je měla doprovázet až skoro do jejich konce v roce 2002. Tehdejší český velvyslanec při EU Josef Kreuter vzpomíná, jak se třaskaviny v podobě Benešových dekretů a dostavby temelínské jaderné elektrárny zrodily takřka nevinně a diskrétně v kuloárech Evropského parlamentu, aby pak žily vlastním životem jako dodatečné historicko-politické komplikace, které neměly nic společného s jednotlivými kapitolami, do nichž byly vstupní rozhovory rozloženy. Více než německé byly v pozadí rakouské politické kruhy, od krajní pravice po socialisty; vedle historických a ekologických pohnutek hrála roli i prostá nechuť k přijetí Česka do EU.
-
Na přelomu let 1998 a 1999 bylo zavedeno euro; nesporně jedna z nejvýznamnějších událostí v celých dějinách evropské integrace. Tehdejší český velvyslanec při EU Josef Kreuter vypráví o své tehdejší skepsi vůči jednotné měně, která mu připadala jako umělý politický výtvor nedostatečně opřený o ekonomickou integraci. Zachycuje pozoruhodně také další historický okamžik EU – první a zatím poslední demisi celé Evropské komise, kterou v březnu 1999 sestřelil Evropský parlament a jejíž pád odhalil slabiny jejího fungování. Tento otřes stigmatizuje exekutivu EU dodnes.
-
Ve druhém pololetí roku 1998 uzavřela Česká republika první kapitoly vstupních rozhovorů; jednání dospělo do stádia, kdy se začínalo rokovat o nejnáročnějších tématech, zejména zemědělství a volném pohybu zboží. Josef Kreuter líčí meandry těchto rozhovorů na pozadí politických změn v Česku a v samotné unii. Otevřeně sdílí svou skepsi vůči nové vládě sociální demokracie; jeho popis jednání a chování premiéra Miloše Zemana je nemilosrdný. O mnoho lépe nedopadají ani Jan Kavan či Ivo Svoboda; některé ministry naopak chválí či aspoň uznává jejich připravenost nebo tah na branku – příkladem je ministr zemědělství Fencl.
-
V této mimořádně důležité kapitole Josef Kreuter líčí start „evropské konference“ mezi ČR a EU, což byl oficiální byrokratický název pro to, čemu se normálně říkalo vstupní rozhovory. Už dávno se zapomnělo na to, že jednání začala „screeningem“, prověrkou kompatibility české a unijní legislativy, včetně připravenosti české státní správy unijní legislativu uplatňovat a vynucovat. Byla to velmi technická, možná nudná, v každém případě však naprosto stěžejní etapa, ve které přišla na přetřes v některých oblastech každá vyhláška, každé rozhodnutí či zaběhnutá praxe.
-
Konec roku 1997 měl pro budoucí české členství v Evropské unii zvláštní význam – chystal se totiž summit EU v Lucemburku, na kterém se mělo rozhodnout o termínu zahájení vstupních rozhovorů a také o tom, se kterými zeměmi bude EU jednat. Velvyslanec Josef Kreuter líčí na jedné straně hadí hnízdo EU, kde se rozhodnutí pokoušely sabotovat jednou Řecko kvůli Kypru, podruhé Španělsko kvůli penězům a potřetí Francie kvůli obavám o oslabení svého vlivu. Na druhé se pak věnuje pražskému prostředí otřásanému politickou krizí a pádem Klausovy vlády, kde příprava na členství v EU politiky vesměs nezajímala, což způsobovalo na české misi při EU trvalou frustraci.
-
Ve druhé polovině roku 1997 se Evropská unie vypořádávala s hubeným výsledkem summitu v Amsterodamu, kde po dvouleté přípravě ve formě „mezivládní konference“ hora porodila myš. EU tak dál neměla novou „institucionální architekturu“, kterou považovala za nezbytnou podmínku příštího rozšíření o postkomunistické země. Na druhé straně už převládl obecný názor, že je povinností EU několik těchto zemí do klubu přijmout – bylo tedy rozhodnuto, že proces bude pokračovat a stávající členové budou souběžně dál jednat o úpravách základních smluv. Evropská komise přišla s konceptem „pět plus jedna“, tedy zahájením rozhovorů s Českem, Polskem, Maďarskem, Slovinskem, Estonskem a s Kyprem.
-
Druhý kvartál roku 1997 byl velmi dynamickým obdobím. Pokud jde o vstupování ČR do EU, rýsovala se stále jasněji perspektiva přednostního přijetí šesti kandidátských zemí včetně Česka, ale bez Slovenska, ačkoli ČR za Mečiarovo Slovensko lobovala. Dlouho a obtížně připravovaná změna základních smluv nakonec v Amsterdamu přinesla jen hubený výsledek, což nám zase tak nevadilo, protože byla šance, že příští institucionální změny se už budou dělat za naší účasti, líčí v dalším díle vzpomínkového seriálu exvelvyslanec při EU Josef Kreuter.
-
Na začátku roku 1997 se dal do pohybu zejména proces vedoucí k přijetí nových členských zemí včetně ČR do NATO. Ačkoli to neměl přímo v popisu práce, velvyslanec při EU Josef Kreuter ze své pozice nutně narážel na peripetie, tím spíš, že oba procesy – přistupování k NATO a k EU – byly logicky propojeny. Líčí velkou diplomatickou a politickou bitvu, která předcházela přijetí nových zemí do aliance, přičemž nešlo jen o to uchlácholit Rusko, ale také překonat odpor řady západoevropských členů. Byly to vesměs tytéž země, které blokovaly a brzdily rozšíření Evropské unie.
-
Ve druhé polovině roku 1996 vygradovala vnitřní debata mezi vládami členských zemí a institucemi EU o přípravě společné měny a budoucích makroekonomických a rozpočtových pravidel, kterými se budou řídit státy začleněné do „měnové unie“. Na pozadí tohoto horečného jednání se diskuse o budoucím rozšíření EU o státy střední a východní Evropy odehrávala jen okrajově a nedocházelo k žádným výrazným posunům. Mezi nejpozoruhodnější rozhovory a výměny názorů, o kterých Josef Kreuter v této kapitole referuje, je setkání s francouzským velvyslancem při EU Pierrem de Boissieu, který se o vývoji a budoucnosti EU vyjadřoval brilantně, drsně a bez obalu. Z dnešního hlediska je zajímavé číst názor, že společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika se neobejde bez vojenské síly a vůle ji použít. Jak vidno, debata, kterou EU prožívá dnes v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině, byla palčivou už před 26 lety, aniž se od té doby cokoli základního změnilo.
-
V roce 1996 konečně dostala Česká republika jasnější příslib jednání o přijetí do Evropské unie – nebylo to ještě datum, ale pohyblivý termín „půl roku po skončení mezivládní konference“, na níž se EU snažila upravit své základní smlouvy. Velvyslanec Josef Kreuter plasticky líčí ponurou atmosféru, která v EU v té době panovala; převládaly obavy z toho, zda a jak se podaří spustit měnovou unii, a východní rozšíření začalo být bráno jako nějaká fatalita, nikoli šance. Nadále převládal názor, že EU začne jednat s několika málo zeměmi, zajisté s Polskem, Maďarskem a ČR; šance ostatních byly slabší.
-
V létě a na podzim roku 1995 došlo při sbližování České republiky a dalších kandidátských zemí s EU k několika důležitým posunům. Na summitech v Cannes a posléze v prosinci v Madridu stanovila EU jakýsi náznak harmonogramu pro přístupová jednání. Potvrdilo se, že aspoň s první skupinou uchazečů spustí první část jednání, takzvaný legislativní screening, v roce 1998. Velvyslanec Josef Kreuter líčí, jak se vyvíjely postoje jednotlivých členských států k perspektivě rozšíření i to, jak bylo obtížné přesvědčit české politiky, vládní i opoziční, o významu přístupových jednání a nutnosti se na ně velmi dobře připravit – je to docela podobné dnešním komentářům před nadcházejícím českým předsednictvím v EU. Přinášíme další ukázku z jeho připravované knihy.
-
V další ukázce své připravované knihy bývalý vedoucí české mise v EU Josef Kreuter líčí klidnější období začátku roku 1995. V oněch dnech, bohatých na oficiality a společenské události, se ale dále tříbily a různily představy o rychlosti a podobě rozšíření unie. Od podzimu 1994 v západní Evropě sílilo přesvědčení, že proces transformace se zejména v Maďarsku a Polsku zadrhl. Vnímání zemí střední a východní Evropy se zhoršovalo v době, kdy se Česku naopak relativně dařilo.
-
Essenská strategie z konce roku 1994 stvrdila, že země střední a východní Evropy jsou v EU vítané. Řada členských států ale byla stále proti, navzdory veřejným deklaracím. To platilo především o Francii. Podobně na tom byly Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko, jimž byly přirozeně bližší problémy Středomoří (a peníze z fondů EU) než téma rozrůstání unie na východ. Mezi podporovatele rozšíření patřily Británie, Dánsko, Nizozemsko a zejména Německo. A jak v další ukázce své připravované knihy připomíná Josef Kreuter slovy švédských diplomatů, „pro Francii je Bonn důležitější než celá unie.“
-
Na podzim roku 1994 se začínal více projevovat nesoulad mezi představami Německa a Francie o rychlosti a podobě rozšiřování EU na východ. Německo mělo zřejmý zájem na vstupu postkomunistických zemí do unie, ale zdráhalo se v Evropě cokoli diktovat. Z Francie sice zaznívalo, že Paříž si jednoznačně přeje vstup Česka do EU, rozšíření ale nesmí paralyzovat její nezbytnou vnitřní přeměnu. Realismu se tak Češi dočkali z Londýna: rozšíření o chudší příbuzné si vlastně přeje málokdo, příjemci dotací se obávají o peníze, rozšíření je ve světle všech vnitřních problémů EU marginálie a ať nikdo nepočítá s tím, že do unie vstoupí nějaká země dřív než geopoliticky důležité Polsko.
- Visa fler
