Avsnitt
-
Do kin vstoupila černohorská komedie Spolu navěky, která na příběhu nevydařené svatby pojednává o tom, jaké je postavení žen v balkánské společnosti, či o tom, že muži jsou křehčí a zranitelnější než jejich přehlížené protějšky. Na plakátech film doprovází slogan „Toto není Kusturica, toto je pravý Balkán“. Distributoři se zjevně chtěli vymezit vůči tvůrci, s kterým si u nás kdekdo pojí, jak Balkán vypadá a jak se tam žije. Ale vypadá opravdu tak? Shodou okolností jmenovaný klasik srbského a světového filmu právě oslavil své sedmdesátiny. A oslavil je, jak se dalo čekat, nepřehlédnutelně: v Bělehradě na ruské ambasádě. Co si počít se slavnými umělci, kteří byli proti komunismu a nyní se vehementně vymezují proti Západu a chtějí cosi jiného? A co vlastně? Nejen na takové otázky se pokusí odpovědět čtyřiadvacátá epizoda podcastu Hej, Slované, který vytvářejí bratři Jakub a Lukáš Novosadovi.
Komedie Spolu navěky jako by navazovala na spojení „česká nová vlna“ i „pražská filmová škola“ – napsal a natočil jej totiž černohorský režisér Ivan Marinović, který stejně jako kdysi řada dnes slavných jugoslávských režisérů studoval na pražské FAMU a zároveň se inspiroval filmy Miloše Formana a Ivana Passera a v těch svých se snaží o podobné hořkoveselé vykreslení mezilidských vztahů. Jeho nejnovější počin, na jehož vzniku se podíleli i čeští producenti, ostatně na vyprávění o jedné spíše nepovedené svatbě na jadranském pobřeží zobrazuje, jak jsou organizovány vztahy na současném černohorském venkově. Ženy zde sice mají své sny, ale musejí se podřídit diktátu tradic a očekávání velkých rodin, což může znamenat vyhlídku na nudný život s dětmi a věčně přiopilým manželem bez příslibu jakékoli změny. A muži zase nerozumějí, co by ženy od nich chtěly, když se k nim chovají slušně, milují je, nebijí, jen si pravidelně vypijí, pohovoří s přáteli a občas vystřelí z pistole nebo hodí dynamitem. A všichni spolu se přetvařují, že právě takhle je to v pořádku.
Tento intimní film skutečně tvoří jakýsi protipól energičnosti, chaosu, velkoleposti a nespoutanosti, jež byly typické pro vrcholné filmy Emira Kusturici v devadesátých letech, kdy s nimi režisér vyhrával festivaly v Cannes, v Benátkách nebo v Berlíně: Arizona Dream, Underground, Černá kočka, bílý kocour či Život je zázrak byly pro jednu diváckou generaci zjevení. Dnes se tento styl, evokující tvorbu Juraje Jakubiska, zdá vyčerpaný. Někdejší energie jako by se vypařila. Kusturica už dekádu nic nenatočil, zato sbírá ocenění po (slovanském) světě: v roce 2019 obdržel medaili Za zásluhy od Miloše Zemana, už v roce 2016 Řád přátelství od Vladimira Putina (nejvyšší ruské státní vyznamenání, které může získat cizinec). Režijní kariéru by Kusturica chtěl završit dramatizací tří ruských klasických románů, ostatně už byl o peníze žádat u ruské hlavy státu. Asi je dostane.
A jak by ne, když souhlasil s anexí Krymu, když veřejně souhlasí s ruskou invazí na Ukrajinu a říká, že Putin svou politikou nastoluje nový a spravedlivější světový řád a zachraňuje Slovany před vymřením. Kusturica viní Západ za rozpoutání války v Jugoslávii, před lety konvertoval od islámu k pravoslaví, postavil si svou vlastní vesnici, moderní imitaci staré srbské dědiny, a příliš se neohlíží na to, že ani značná část domácího publika mu dávno není nakloněna a jeho tvorbu vnímá jako prozápadní kýč. V Česku řešíme vlastně obdobné potíže s vlastním klasikem, s Jaromírem Nohavicou, jenž také odmítá vysvětlovat své postoje, ale zato zmnožuje otázky, jež za jeho veřejným vystupováním v posledních letech vyvstávají. Ani on neváhá být v rozepři s nemalou částí publika, kterou zklamal. Ale je to všechno tak černobílé, jak se zdá?
Aneb konečně podcast, který klade otázky, na něž odpovídá dalšími.
-
„Voliči seznají, že systém selhal, a začnou se rozhlížet po silném muži – po někom, kdo je ochoten je ujistit, že po jeho zvolení už nebudou rozhodovat samolibí úředníci, úskoční právníci, přeplacení prodejci dluhopisů a postmoderní profesoři,“ napsal americký filozof Richard Rorty roku 1998. Když byl poprvé zvolen Donald Trump prezidentem, mnozí měli za to, že jeho nástup předpověděl. Ale co když tradice, k níž patří Richard Rorty, Trumpa přímo vyprovokovala?
Rorty je řazen mezi pragmatiky. To je filozofická tradice, která – stejně jako odpovídající světonázor – vychází z toho, že si člověk nemá příliš vymýšlet a spíše si hledět, aby se žilo. Taková filozofie není žádné teoretizování, ale snaha o projasnění jednání. Že pragmatismus vznikl právě v Americe, může být i historicky ovlivněné. Američané neměli čas na řecké teoretizování. Zatímco antičtí Řekové mohli opovrhovat prací, kterou za ně udělali otroci a oni se aristokraticky vypínali k pravdě samé, Američané budovali společnost, práci oslavovali a nacházeli v ní i pravdu.
Pragmatismus však nezačíná s Richardem Rortym. Jedním ze zakládajících myslitelů této tradice je William James, který ani nebyl především filozof. Přesto tento psycholog a vystudovaný lékař způsobil gentlemanské filozofické tradici šok. Pravdivé je prý to, co funguje; to, co rozvíjí mou zkušenost. Tato koncepce byla podnětná a vlivná, ale má to také svou odvrácenou stránku. Není pak pravda skutečně volnou zábavou? Neodjela na dovolenou, jak říká – pochvalně – Richard Rorty? Asi ano, přikyvují pragmatisté. Ale co když pravda už holt taková je? Možná zrovna někde relaxuje – a i my se máme uvolnit.
Kapitoly
I. Americká filozofie: Žádná věda! Jen život. [začátek až 16:00]
II. Svět? Improvizace hravého Boha [16:00 až 26:20]
III. William James: Einstein psychologie? [26:20 až 43:05]
IV. Výtečnost není jedinečný čin, ale zvyk. [43:05 až 52:45]
V. Pravda? Relaxuje – uvolněte se i vy. [52:45 až závěr]
Bibliografie
Mark Edmundson, Truth Takes a Vacation. Trumpism and the American philosophical tradition, in: Harper’s Magazin“, 1/2023, https://harpers.org/archive/2023/01/trumpism-and-the-american-philosophical-tradition/
William James, “The Conception of Truth,” in: Essays in Pragmatism, New York: Simon and Schuster, 1948.
William James, The Principles of Psychology, I, New York: Henry Holt, 1890.
William James, “To H. G. Wells. September 1, 1906,” in The Letters of William James, Boston: Atlantic Monthly Press, 1920.
John Kaag, Sick Souls, Healthy Minds. How William James Can Save Your Life, Princeton: Princeton University Press, 2020.
Richard Rorty, Achieving Our Country, Cambridge – London: Harvard University Press, 1998.
-
Česko v listopadu odebíralo 95 procent plynu z Ruska, i když premiér tvrdí, že jsme na něm nezávislí. V novém Hrotcastu s ekonomickou novinářkou Markétou Malou se dozvíte, proč ruský plyn stále proudí do našich domácností a jakou roli v tom hraje evropská energetická politika.
Premiér Petr Fiala se chlubí, že zbavil Česko závislosti na ruském plynu. Máme být tedy v době napětí panujícího mezi Moskvou a Západem hrdí na svou vládu? Ekonomická novinářka Markéta Malá je skeptická. „Ministerský předseda ani nemohl takového úspěchu dosáhnout. Vláda není ten, kdo rozhoduje o tom, jaký plyn nakoupíme. Rozhoduje cena a obchodníci,“ říká redaktorka Echo24. Dodává, že 95 procent plynu, který do České republiky přitekl v listopadu, pochází právě z Ruska.
Podle Petra Fialy je však nyní hlavní výhodou, že si v otázce kriticky důležité suroviny můžeme vybírat. „Vybrat jsme si mohli vždycky, ale do roku 2022 jsme těžili z toho, že k nám tekl levný plyn zrovna z Ruské federace,“ dodává Malá v novém Hrotcastu. A připomíná, že už tehdy se řešilo, zda je v pořádku, že ruský plyn hraje v energetické politice a průmyslu naší země tak významnou roli.
Za pozornost přitom stojí, že Evropská unie jako celek nikdy neuvalila embargo na ruský plyn či ropu. „Země, které mají doteď přímé smlouvy s Gazpromem, jako jsou Slovensko, Rakousko nebo Maďarsko, by na nic takového nepřistoupily. A my bychom to také nechtěli,“ zdůrazňuje Malá s odkazem na to, že státy střední Evropy jsou na plynu z Ruska závislé.
Moskva má přitom nízké náklady na těžbu plynu a cenu ještě záměrně „podstřeluje“, aby z jeho vývozu nadále profitovala. S tím, jak Němci pořád vybírají poplatky za tranzit cenné komodity přes své území – a tyto poplatky se mají ještě dále navyšovat – bude pro obchodníky stále výhodnější brát právě lacinější ruský plyn, podotýká novinářka.
A plyn bude v EU zdražovat také kvůli emisním povolenkám, které budou platit v novém systému od roku 2027 a vztahovat se budou i na osobní dopravu či vytápění domácností. Právě systém povolenek jde za současnou vládou premiéra Petra Fialy, která v rámci českého předsednictví v Unii prosadila nařízení Fit for 55. Cena povolenek se jistě do cen plynu pro koncové spotřebitele promítne, říká Malá.
Zavedou se emisní povolenky také na metan? A co udělá s cenami plynu fakt, že by jako palivo budoucnosti měl postupně nahrazovat uhlí? Zavede Česko institut, který bude pro celou zemi vyjednávat lepší ceny energií? Poslechněte si nový Hrotcast.
-
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czHostem Echo Porady byl Miloš Zeman a debatovalo se třeba o tom, jestli je větším nepřítelem Green Deal, Rusko, nebo Čína. „Rusko vymírá, ekonomicky zaostává, reformy by mu prospěly víc než primitivní územní expanze,“ tvrdí bývalý prezident republiky. Co si myslí o Donaldu Trumpovi? A koho by si přál za příštího premiéra.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Jako o vítězi amerických prezidentských voleb se kromě Donalda Trumpa mluví také o Elonu Muskovi. Ke své veliké ekonomické moci a mediálnímu vlivu tak přidal i moc politickou, byla pro něj vytvořena funkce v rodícím se Trumpově kabinetu, na budoucího nejmocnějšího muže planety zřejmě má i značný neformální vliv. Elon Musk je jistě inspirativní postava – hodně lidí o něm hodně přemýšlí. Vnímán je ale velice rozporuplně, někdo ho vidí pomalu jako padoucha z bondovky, jiní s ním spojují velké naděje a už teď mu připisují třeba zásadní zásluhy o svobodu projevu. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o Muskovi debatoval s politoložkou z pražské Fakulty sociálních věd Annou Shavit, ředitelem institutu H21 Adamem Růžičkou, spolušéfredaktorem serveru Page Not Found Jakubem Zelenkou a redakčním kolegou Martinem Weissem.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Do druhé epizody podcastu Men´s Factor si jeho autoři bezpečnostní specialista Josef Toman a herec Hynek Čermák pozvali senátora Zdeňka Hrabu. Nemluvili s ním ale o politice. Řeč byla o zbraních a zbraňové legislativě, o možnostech a schopnostech bránit sebe a svůj majetek, a nebo třeba o Istanbulské úmluvě.
X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Hostem podcastu Hrot Pavla Štrunce byla Petra Moravcová, lékařka z pražské Divine Clinic, která začínala na plastické chirurgii ve velké nemocnici a pracovala i na soukromé klinice. Plastická chirurgie už prý dávno není výsadou bohatých vrstev. „Dnes za mnou chodí i úřednice, učitelky, lidé ze střední třídy. Klientky si našetří na zákrok, který jim často zvýší sebevědomí,“ říká a v rozhovoru popisuje i začátky své kariéry. "Já jsem se vybrala mužský obor. Časem jsem nestačila fyzicky, muži byli schopní udělat 12 operací za den, operovalo se od osmi od rána do půlnoci a další den znovu. Viděla jsem padesátileté vyhořelé kolegy a říkala jsem si, že takhle prostě skončit nechci," říká lékařka. Trendy v plastické chirurgii se mění a je prý běžné i to, že přijde muž se ženou a on říká, co je třeba na jeho partnerce změnit. „Přijdou s fotkou z Instagramu a chtějí nos jako Kim Kardashian. To je nereálné. Každý obličej je jiný, a my musíme pracovat s tím, co máme." Podle Moravcové roste zájem mužů o plastickou chirurgii. Nejčastějšími zákroky jsou úpravy očních víček, které mají nejen estetický, ale i zdravotní přínos. „Muži často přicházejí na doporučení rodinných příslušníků, někdy však o zákroku ani nepřemýšleli. Stačí ale malá úprava a cítí se lépe.“
-
Profesoři ekonomie sdružení pod CERGE-EI - Jan Švejnar z Kolumbijské univerzity, Jakub Kastl z Princetonu a Jaroslav Borovička z New York University - byli hosty speciálu podcastu Echo Pavla Štrunce.
Smutek a nejistota, tak popisuje Jakub Kastl své dojmy po zvolení Donalda Trumpa prezidentem. „Byl jsem překvapen, jak přesvědčivě Trump vyhrál a ta hlavní karta Trumpa je právě jeho nepředvídatelnost,“ dodává Jan Švejnar. Jaroslav Borovička mluví o chaosu a nejistotě, jaké kroky a jak razantně prosazované Trump chystá.
Podívejte se na víc než hodinovou diskuzi Pavla Štrunce s těmi nejlepšími ekonomy z prestižních univerzit ve spojených státech. Je třeba se obávat politiky Donalda Trumpa? Jak ovlivní transatlantický obchod zavedení cel vůči EU? A jaké dopady bude mít jeho vládnutí na geopolitickou stabilitu světa?
-
Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl Martin Baxa, ministr kultury a místopředseda ODS. A mluvilo se o tom, jestli opravdu budeme mít v Česku do čtyř let platy jako v Německu, jak slíbil premiér Fiala v případě, že bude opět zvolen, i o České televizi a zvyšování koncesionářských poplatků. "Že budeme mít platy v Německu, když bude vláda Petra Fialy vládnout ještě jedno funkční období. Takhle to pan premiér řekl a já to považuji za jasné slovo. A myslím, že je to velmi důležité téma. Je správné, abychom neměli nízké cíle a je dobře to říkat způsobem, který vyvolává takovou debatu," komentuje ministr Baxa slova premiéra. Dodává, že ho baví, jak Fialova slova karikují poslanci a představitelé hnutí ANO, kdy Andrej Babiš a Agrofert jsou podle něj vyhlášeni tím, že platí nízké mzdy. "Připadá mi to legrační," říká Baxa.
V rozhovoru se mluvilo i o financování médií, a především těch veřejnoprávních. Baxa obhajoval zvýšení koncesionářských poplatků: „Po 16 letech bez úpravy poplatků je toto opatření nutné. Zároveň chceme zachovat rovnováhu na mediálním trhu a nezasahovat do příjmů soukromých médií,“ uvedl.
Současně Baxa zdůraznil, že Česká televize i Český rozhlas jsou klíčovými institucemi pro poskytování objektivního zpravodajství a kulturní tvorby. „Je třeba chránit nezávislost těchto médií před politickým tlakem, aby zůstala garantem informací pro širokou veřejnost,“ dodává a tvrdí i, že veřejnoprávní média chce poškodil hlavně bývalý premiér: „Když Andrej Babiš ve sněmovně hřímá, že Česká televize a Český rozhlas jsou hlásné trouby vládní propagandy, je to čirá lež. Jeho cílem je evidentně poškodit důvěryhodnost těchto médií.“
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
V novodobé historii českého národa existuje několik příběhů, na které bychom nejraději zapomněli. Jedním z těch, které nejusilovněji vytěsňujeme z kolektivní paměti, je poválečné vyhnání sudetských Němců, kterému poněkud eufemisticky říkáme odsun. Ponížení z mnichovské kapitulace bylo tak bolestivé, že bylo zřejmé, že odplata bude muset být strašlivá. A to se také stalo.
Myšlenka vyhnání Němců vznikla v protektorátu v odboji, ale brzo si ji osvojil i exil a začal připravovat domácí odboj na nutnost krvavé odplaty. Z toho se zrodila později idea tzv. „řízená revoluce“, kterou plánovali v Londýně vojáci. Byla to představa určitého bezvládí hned po osvobození, ve kterém by „výbuch lidového hněvu“ zlikvidoval co nejvíce Němců spontánně a bez odpovědnosti politiků. V té době totiž ještě nebylo jasné, jak se k myšlence odsunu postaví spojenci. Po konci války naši politici dál vyvolávali touhu po pomstě, sám prezident Beneš hovořil o tom, že „německý problém musíme vylikvidovat“, což nepříjemně připomíná nacistické „konečné řešení“. Výsledkem nebylo jen vyhnání 3 milionů sudetských Němců, ale i brutální zabíjení nevinných německých civilistů, včetně žen a dětí, přičemž několik tisíc jich zcela organizovaně a bez jakéhokoli soudu popravila československá armáda.
Proč k tomu všemu došlo a proč o tom nechce slyšet, se dozvíte v tomto díle podcastu „Minulost není historie“.
-
„Jsem švorc,“ zní název jedné eseje od současného sociologa a filozofa Hartmuta Rosy. Autor si nestěžuje na to, že jeho práce málo nese, ale že on sám už nic dalšího nesnese. Nemá na mysli finanční, ale časovou insolvenci. Hartmut Rosa v eseji poznamenává: „Už nejsem schopen plnit své závazky. Naprosto selhávám. Kdyby měl tento příspěvek k něčemu být, potřeboval bych aspoň tři dny, ale já jej musím napsat za pár hodin.“
V tomto životním pocitu se patrně najde ledaskdo. Časovou tíseň navíc Rosa učinil svým výzkumným tématem: moderna je spjatá s tím, že jsme všichni, co se času týče, žebráci. Čím více se navíc snažíme přizpůsobit rychlosti, tím spíše se propadáme do zoufalství. Když se dnes nevyspíme a propracujeme noc, zítra budeme ještě citlivější na stres. Když se naučíme brát doplňky na zvyšování výkonnosti, můžeme ohrozit své zdraví; když se z toho navíc stane norma a ty doplňky bude brát stále více lidí, posune se to, co se od všech očekává.
Teze o zrychlující se moderně není nepřesvědčivá. Ale staví na kontrastu vůči minulosti, která prý byla méně stresující. S tím je spjaté nebezpečí romantizace minulosti, v níž prý bylo na všechno více času. Ale copak to může být pravda? Vždyť pojem volného času je vyloženě moderní výdobytek. Život se navíc z jedné strany možná zrychluje, z druhé však zpomaluje. Vzrostl věk dožití a člověk na to zareagoval odkládáním rodičovství, manželství, dostudování. Mladí lidé získali čas na studium; „malý lidé“ čas na dětství.
Třeba německý filozof Peter Sloterdijk proto na teorie zrychlování pohlíží skepticky. Nezavrhuje ji, ale vtahuje do hry ještě jedno hledisko. Co když to není tak, že objektivně stoupá stres, co když je to spíše tak, že se prohlubuje naše citlivost na stres? To není útok na citlivost. Sloterdijk nepochybuje o tom, že je spolutvůrkyní demokratických pořádků: i díky citlivosti jsme v druhém člověku rozpoznali druhé já a přisoudili každému rovná práva. Akorát se v nás také vytváří – působením té stejné citlivosti – nekonečný potenciál pro nespokojenost. „Všechny úlevy, které moderní společenství skýtají, jsou odsouzeny k tomu, aby byly pohlceny zvýšenou senzibilizací. Zákon rostoucí nespokojenosti v demokraciích stále čeká na své systematické zdůvodnění,“ poznamenává Peter Sloterdijk v knize Stres a svoboda.
Kapitoly
I. Vyrazit si s želvou na procházku [Začátek až 15:50]
II. „Vyhlašuji časový bankrot.“ O časové insolvenci [15:50 až 42:30]
III. Resonancí proti stresu? [42:30 až 58:40]
IV. Jak stresující je přecitlivělost? [58:40 až konec]
Bibliografie
Walter Benjamin, „Das Paris des Second Empire bei Baudelaire“, in: Gesammelte Schriften, I, 2, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2012, str. 511–604.
Thomas Fuchs, „O bezútěšnosti optimalizace a radosti z nesnází“, in: Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Praha: Echo Media, 2023, str. 282–292.
Hartmut Rosa, „Demokracie potřebuje hlas, ale také uši a srdce“, in: Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Praha: Echo Media, 2023, str. 269–275.
Hartmut Rosa, Unverfügbarkeit, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2020.
Hartmut Rosa, When Monsters Roar and Angels Sing. Eine kleine Soziologie des Heavy Metal, Stuttgart: Kohlhammer, 2023.
Peter Sloterdijk, Stress und Freiheit, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2011.
„The worrying effects of working more and sleeping less“, in: BBC, 7. 7. 2017, https://www.bbc.com/worklife/article/20170707-the-worrying-effects-of-working-more-and-sleeping-less
Shawn D. Youngstedt, Eric E. Goff et al., „Has Adult Sleep Duration Declined Over the Last 50+ Years?“, in: Sleep Med Rev., 28, 2016, str. 69–85, https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4769964/
Celé epizody sledujte na www.forendors.cz/pravdaneexistujetm
-
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?Premiér Petr Fiala slíbil platy jako v Německu. Ovšem pouze v případě, že obhájí premiérský post. Vyzval proto Čechy, aby mu v blížících se volbách, které příští rok překreslí politickou mapu, dali další čtyřletý mandát. Opozice i finanční experti pochybují. „Mít vizi srovnání platů je jedna věc, ale předseda vlády by měl mít i plán, jak toho dosáhnout,“ říká ekonom Lukáš Kovanda.„Otázka, kdy doženeme Německo, je politický evergreen od roku 1989. Němci jsou stále výrazně vpředu, předseda vlády může vrátit na stůl debatu, ale i laik vidí, že když se něco nepovedlo za 35 let, těžko se to povede za pět,“ upozorňuje v novém Hrotcastu, který si pustíte na YouTube, Spotify i Apple Podcasts.Podle známého ekonoma jsme nezvládli nalajnovat hospodářskou politiku tak, abychom dosahovali výsledků, jakých jsme mohli, kdyby místní ekonomika nebyla postavena na levné pracovní síle. „Americké firmy odešly do Číny za levnější výrobou, ty německé nemusely, měly za rohem levnou pracovní sílu v Česku, na Slovensku i v okolních zemích. Nemusely tak odcházet až do Číny a německé firmy přitom mohly právě té Číně konkurovat,“ porovnává Kovanda ekonomickou sílu Německa.Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá. Podle jeho propočtů můžeme naše ekonomicky silnější sousedy dohnat zhruba za padesát let. Někteří experti mluví ještě o delší době. Navíc je tady hrozba nezvládnuté migrační politiky, což může mít na Německo silně negativní dopad a vliv by to samozřejmě mělo i na vývoj u nás.„Německo je teď nemocným mužem Evropy, pokud ale nemoc bude fatálnější, nenalhávejme si, že my budeme zdravější při stávajícím modelu ekonomiky, kdy jsme na našich sousedech závislí,“ podotýká Kovanda. Podle něj to nyní nevypadá tak, že bychom Němce doháněli, spíš se nůžky ještě více rozevřou. Dodává, že i za vlády Petra Fialy Němcům rostly mzdy rychleji než Čechům.S blížícími se Vánocemi pak Češi čím dál víc řeší také absurdní drahotu u některých komodit. Za všechny je to máslo, bez něhož se sváteční pečení v mnoha rodinách prostě neobejde. „Drahé máslo je trochu i vinou poptávky, obchodníci vidí, že je větší zájem, a tak si trochu ceny navýší. Dříve řetězce ale měly na másle až šestkrát vyšší marži, než mají nyní. Teď to přisuzuji tomu, že v Česku narostly ceny energií v posledních letech skoro nejvíc ze všech zemí OECD,“ říká Kovanda.„Výrobci, zemědělci, potravináři i řetězce musejí do cen zahrnovat drahé energie. To je ten problém, na který upozorňují ekonomové dlouhodobě,“ doplňuje k cenám másla, které podle něj mohou jít v předvánoční době až na 80 korun.Může za vysoké ceny másla Andrej Babiš, jak tvrdí premiér Petr Fiala, nebo je všechno ještě složitější? A jak je to s českou závislostí na ruském plynu – opravdu jsme se jí zbavili? Poslechněte si Hrotcast a dozvíte se víc.
-
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czFiala mění image a je i na TikToku. Bude to k něčemu, nebo je jenom k smíchu? A kdy se budeme mít jako v Německu? Jak to bylo s cestováním před rokem 1989 a kdo komu ukradl oslavy 17. listopadu. Na Echo Poradě diskutují Markéta Malá, Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Pavel Štrunc a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
O některých slovanských zemích a národech my Češi mnoho nevíme, protože jsme historicky měli málo příležitostí je poznat. Tak například neznáme druhý nejmenší slovanský národ Makedonce a jejich stát Severní Makedonii. Proč se jmenuje jinak než jeho obyvatelé? Čím ve světových statistikách předběhl Švýcarsko? Jak je možné, že makedonský národ pořádně vznikl až v druhé půli dvacátého století? Jak se stalo, že se Makedonii – jakožto jedné ze svazových republik bývalé Jugoslávie – vyhnuly balkánské války devadesátých let? A svedete si představit, že by v 21. století v českém hlavním městě přes noc politická moc v podstatě tajně instalovala desítky kontroverzních historizujících pomníků, o jejichž existenci by obyvatelé o den dřív neměli potuchy? O po všech stránkách pozoruhodném makedonském příběhu hovoří s Jakubem a Lukášem Novosadovými v třiadvacáté epizodě jejich sourozeneckého podcastu Hej, Slované slavista a makedonista Miroslav Kouba.
Makedonie je z českého pohledu země fascinujících historických paradoxů. Jako moderní národ se Makedonci začali dotvářet s velkým zpožděním oproti jiným slovanským národům – až po druhé světové válce, již strávili v područí Bulharů na fašistické straně bojujících stran. Následně byli zaparkováni v Titově komunistické Jugoslávii, která jim svým důrazem na vyrovnání poměrů mezi svazovými národy poskytla přístřeší a klid rozvíjet se a plnohodnotně si uvědomovat sebe samé. Jako moderní samostatný stát vznikla roku 1991 tak, že se z Jugoslávie vlastně nesamostatně osamostatnila. Obyvatelstvo po nezávislosti netoužilo, protože si uvědomovalo výhody velkého slovanského státu, jenže zároveň se obávalo režimu Slobodana Miloševiće. Ten na další odtrhující se díl „odkvetlého impéria“ nezaútočil a Makedonie nakonec prožila relativně klidné devadesátky.
Ačkoliv klidné… Je to země, již bez výhrad neuznává vlastně žádný z jejích sousedů (a vůči tomu bychom my Češi již měli zpozornět, jelikož ze své historie známe období, kdy jsme sousedům za uznání nestáli). Když vynecháme Kosovo, jež má po vyhlášení nezávislosti pořád dost potíží samo se sebou, tak třeba Albánie má pochopitelně zájem na dobrém postavení výrazné albánské menšiny v Makedonii, která tvoří až třicet procent obyvatelstva – i tak početnou národnostní menšinu z české historie známe. Srbsko si Makedonie zase bedlivě všímá kvůli konfesním pravoslavným sporům.
Řecko sice uznává existenci slovanského obyvatelstva a jeho jazyka, ale neuznává stát, který by se jmenoval Makedonie, protože tak se jmenuje území na severu Řecka. Proto se také Makedonie od roku 2018 jmenuje Severní Makedonie, což je jeden z výsledků dlouhých a náročných makedonsko-
řeckých jednání – jiným je členství země v NATO od roku 2020. Konečně Bulharsko naopak uznává makedonský stát, taky ho jako první na světě potvrdilo pod jeho ústavním názvem, leč neuznává jazykovou a národnostní svébytnost makedonského národa: má je rovněž za bulharské.
Mimo jiné kvůli tomuto nekonečnému sporu Makedonie stále není členem Evropské unie. Což ale má zase jiné konsekvence: Makedonci se „natruc“ rozhodli, že místo do Evropy se raději obrátí do své velké a významné historie – která však není slovanská, takže není jejich. Komu by to ale vadilo? A tak poslední a nejdelší část epizody zabírá rozhovor o projektu „Skopje 2014“. Miroslav Kouba na prezentaci fotografií z hlavního města vypráví nejprve o ničivém zemětřesení, které více než polovinu Skopje roku 1963 srovnalo se zemí, o brutalistní výstavbě, která vyrostla na troskách předešlého města, a nakonec o kontroverzním projektu, který na začátku tohoto století brutalistní stavby začal doplňovat lacinými atrapami antických staveb s barokními prvky. Výsledky jsou neuvěřitelné, monstrózní, kýčovité, vlastně odpudivé. Ale právě proto v čemsi nesmírně přitažlivé.
Aneb konečně podcast, který milovníkům tuzemského podnikatelského baroka nabízí lásky ještě mnohem víc.
-
Hostem první epizody podcastu Men´s Factor byl freediver a otužilec David Vencl. Držitel světového rekordu v podplavávání ledu říká, že limity toho, co naše tělo dokáže máme každý ve své hlavě. V rozhovoru vysvětluje, jak je možné, že pod vodou na jeden nádech vydrží více než 8 minut, jak bezpečně zkoušet limity vlastního těla a protože je bývalý učitel tělocviku povypráví, jakou kondici a dovednosti měly děti kdysi a jak jsou na tom dnes.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
V neděli uplynulo pětatřicet let od 17. listopadu 1989. V posledních letech se z toho aspoň v Praze, a na té Národní, stala událost plná napětí a sporů. Jak se změnily oslavy 17. listopadu a jaký má svátek význam pro lidi, kteří dobu komunismu nezažili? O tom mluvil Daniel Kaiser se svými hosty v Salonu Echa. Za „vzpomínkový průmysl“ dorazil Martin Kroupa. Pracuje v organizaci Post Bellum, která byla mezi partnery oficiální vzpomínkové akce Korzo Národní. Pamětníky zastupovali výtvarník Jiří Černický a Václav Klaus ml. A pozvání do debaty přijal i influencer a youtuber Jan Špaček, který se narodil deset let poté. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
-
Kontroverzní novela energetického zákona může ohrozit budoucnost obnovitelných zdrojů v České republice, varuje výkonný ředitel Solární asociace Jan Krčmář, který byl hostem podcastu Hrot Pavla Štrunce.
Poslanecká sněmovna bude tento týden schvalovat návrh vládní novely zákona LEX OZE III. Pozměňovací návrhy mají vládě umožnit snížení podpory na obnovitelné zdroje energie, primárně na fotovoltaické elektrárny postavené v letech 2009 a 2010.
"Ministr financí k tomu v posledních týdnech nechal přilepit na úplně poslední chvíli dlouho utajené pozměňovací návrhy, které mají potenciál všechno, co ta novela, ale i předchozí novely zavedly, výrazně a do velké míry znehodnotit. Ty pozměňovací návrhy představují obrovský zásah do té energetické legislativy Česka," říká Krčmář a dodává, že jedním z nejvíc kontroverzních ustanovení je pravidlo, podle kterého výrobci obnovitelné energie ztrácí nárok na podporu během tzv. záporných cen na trhu.
Zatímco podobná opatření jsou v Evropě zaváděna pro nově budované zdroje, v ministerském návrhu se vztahují i na starší instalace z let 2009–2012.
Podle Krčmáře je takový krok pro starší elektrárny technicky neproveditelný a ohrozí jejich udržitelnost. Další problematickým bodem je zavedení individuálních kontrol výnosnosti elektráren.
Stát tak může přímo penalizovat efektivnější provozovatele, zatímco ti, kteří se o své elektrárny nestarají dostatečně, by mohli zůstat bez postihu. „To je nejen demotivující, ale také naprosto nespravedlivé,“ říká Krčmář.
Ministerstvo financí plánuje omezit provozní podporu obnovitelných zdrojů na pouhých 8,5 miliardy korun ročně, přestože reálná potřeba podle Ministerstva průmyslu a obchodu činí 31,2 miliardy. Krčmář upozornil, že tak drastické snížení může zruinovat tisíce firem, jejichž projekty jsou stále zatíženy nesplacenými úvěry. Vláda tak zásadními změnami pravidel hry odrazuje nové investory.
Česko již prohrálo první arbitráž s investory kvůli změnám v podporách pro obnovitelné zdroje z minulé dekády, a podle Krčmáře hrozí, že podobných sporů bude přibývat. „Každá arbitráž je nejen finanční zátěží, ale také poškozující reputaci země v očích zahraničních investorů,“ dodal.
"Ministr financí říká, že se arbitráží nebojí, ale Česko má už poměrně hodně zkušeností s arbitrážemi, což nevím, jestli je dobře."
Na pozadí těchto problémů si sousední Polsko a Rumunsko zajišťují pozice energetických lídrů střední a východní Evropy, zatímco Česká republika podle Krčmáře zaostává. Ale pokud by celá novela spadla pod stůl, Česká republika riskuje další zpoždění v implementaci evropských směrnic, což by podle Krčmáře mělo zásadní negativní dopad na celý energetický sektor.
-
Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl Jakub Landovský, ředitel Aspen Institute Central Europe, bývalý velvyslanec ČR při Severoatlantické alianci a politolog IPS FSV UK. Mluvilo se hlavně o zvolení Donalda Trumpa a o tom, jaký vliv to bude mít na změny ve světě. „Jak vypadá svět bez silného amerického vedení vidíme teď kolem sebe, „Nepředvídatelnost Donalda Trumpa fungovala jako stabilizující element. Doba jeho působení v Bílém domě byla obdobím, kdy si Rusko nedovolilo přímou otevřenou válku na Ukrajině,“ říká Landovský a dodává, že nyní bude snaha deeskalovat napětí.
I proto Rusko posiluje ofenzivu a Ukrajina za poslední týdny ztratila území, které dobývala poslední rok. Západní země dávají podle Landovského na pomoc Ukrajině mnohem méně, než by měly a mohly.
Podle Landovského Trumpova nejednoznačnost měla dopad i na Severokorejský režim: „Kim Čong-un skutečně nevěděl, co druhý den očekávat. Tyto protichůdné signály paralizovaly jeho myšlení.
“Významnou roli podle něj hraje i Čína: „Čína je možná jediná země, která může skutečně zkrotit ruské agresivní choutky. Podporuje Rusko technologicky, ale brání eskalaci do jaderné roviny.“
„V Americe jsem byl v době voleb, Amerika hledá balanc, ale nikdo nezpochybňuje výsledek republikánů, teď mají dva roky volnou ruku na to, jak upraví americkou společnost,“ říká Landovský.
Obyčejní Američané se cítí zapomenují, hnutí MAGA je reakcí na situaci v USA. V Moskvě, Teheránu a dalších zemích čekali, že v USA bude po volbách chaos, takže zvolení Trumpa prý rozhodně neslaví.
„Petr Pavel je pro mě silný lídr, stojím za ním a vím, že ve strukturách NATO je braný jako první třída,“ komentuje Landovský sporný výrok prezidenta o tom, že Donald Trump je odpudivá bytost.
-
Demokraté komunistům před únorem 1948 pomáhali svým schvalováním porušování principů právního státu
Komunisté plánovali po osvobození v roce 1945 dvě revoluce: nejdříve nacionálně- socialistickou a potom komunistickou. Demokratičtí politici komunistům ovšem při těchto revolucích dost pomáhali. Zejména se jim vymstilo nedodržování principů právního státu, jak pokud jde o retribuci, tak vyhánění Němců, nebo ostudný zákon č. 115 z roku 1946, který vyvinil pachatele všech brutálních poválečných excesů, až po znárodnění dekretem prezidenta republiky.
O tom, že jsme po skončení války již nebyli suverénním, státem svědčí i odvolání naší účasti na pařížské konferenci o Marshallově plánu. Vláda původně účast na pařížské konferenci schválila. Když Gottwald na návštěvě Moskvy zjistil, že si to Sověti nepřejí, volal okamžitě Benešovi do Prahy. A Beneš oznámil vládě, „že o postoji Moskvy nelze diskutovat.“ Účast na pařížské konferenci byla vzápětí odvolána.
Je otázkou, zda si demokraté vůbec uvědomovali vážnost situace. Například od léta 1947 kolovaly již v Praze zprávy, že komunisté připravují puč. Když se vyslanec Josef Korbel – otec Madeleine Albrightové - v Praze v létě 1947 prezidenta Beneše ptal, zda se nebojí puče, odpověděl Beneš, že „..si to komunisté nedovolí, protože vědí, že mám v národě autoritu.“
Nakonec o tom, jak chabě byla únorová protiakce demokratických ministrů připravena, svědčí i to, že se na demisi domlouvali teprve v jejím průběhu. Část sociálních demokratů se připojila až později a Jan Masaryk nakonec vůbec. Více o přípravách komunistického puče a průběhu února 1948 v dalším díle podcastu Minulost není historie.
-
Tržby společnosti Footshop za tři čtvrtletí dosáhly miliardy korun a EBITDA 85 milionů korun. „Makali jsme na tom, je to práce celého týmu. Mnoho skvělých věcí se děje, získáváme nové značky, které jsou exkluzivní a velmi restriktivní v distribuci,“ říká zakladatel a CEO Footshopu Peter Hajduček.
Získat takovou značku trvá prý často roky a někdy je třeba letět i do Tokia, nebo Paříže.
Vánoční sezona je pro jejich byznys důležitá, ale ne klíčová, společnost cílí na online byznys a rozvoj v regionu střední a východní Evropy.
Nyní plánují otevření kamenné prodejny ve Varšavě, další obchody fungují v Praze, na Slovensku, v Maďarsku a Rumunsku. „Pro hodně značek jsme jediný a exkluzivní partner v regionu, vědí, že dbáme na kvalitu, umíme sledovat trendy, záleží nám na prezentaci na sociálních sítích a věří nám.“ Jednou z novinek letošního roku je výraznější zaměření na vlastní produkty a spolupráce.
Footshop například vytvořil limitovanou kolekci tenisek ve spolupráci s Adidas, která byla inspirována modrotiskem – technologií barvení látek chráněnou UNESCO. "Byl to velký úspěch a podařilo se nám to propojit dokonce i s LEGO stavebnicí," říká Hajduček.
Přestože online tržby dominují, kamenné obchody hrají ve Footshopu důležitou roli. "Naše obchody musejí být profitabilní, jinak je zavřeme. Například obchod v centru Prahy si můžeme dovolit díky vysoké návštěvnosti a turismu, i když nájem se blíží milionu korun měsíčně," vysvětluje Hajduček. V Praze letos ještě plánují otevřít nový koncept Queens v centru Prahy.
Footshop klade důraz na propojení se svou komunitou. Organizuje akce, jako jsou tematické eventy nebo kampaně, které přitahují mladší generaci, ale i starší zákazníky. "Letos jsme poprvé spustili vánoční kampaň s Tomášem Hanákem, abychom ukázali, že Footshop má co nabídnout nejen mladým, ale i širší skupině zákazníků," dodává Hajduček.
- Visa fler
